Za dávných dob, kdy jsem byl ještě mlád a parní stroj byl novinkou, jsme bydleli v Prdeli Zakopané. Abych společensky prospíval na venkově i v zimě a neležel jen v knihách, bylo nutno se věnovat i zimním sportům. Rodina rozhodla, že se naučím bruslit.

Takže – brusle. V prodejně se ukázalo, že je možné koupit boty a nože zvlášť. Tím se ušetřilo. Otec, kutil samouk, byl nadšen. Potíže nastaly záhy. Nebylo jasné, kam přesně se mají nože na brusli umístit. Nakonec to dopadlo dobře, nepřečuhovaly přes okraj boty. Upevnění nebylo v ideální ose a jediným možným pohybem byla pouze překládačka doleva. Na hokej nebylo ani pomyšlení, než bych přejel od branky k brance, musel bych absolvovat pět až šest koleček.

Nyní jsem starší o 40 let a 40 kil. Pokouším se hubnout. Kupuji si brusle. Vzhledem ke globálnímu oteplování nejde o modelovou řadu ICE, ale WHEEL. V obchodě mě rozhodila hned první otázka: A kolik je vnoučkovi let? Prodavačce jsem dotčeně vysvětlil, že sice mám dcery, všechny na vdávání, některé z nich již po dokončení studia a útočících na Kristova léta, ale žádná z nich není ani samodruhá.

Pokusila se z téhle ožehavé situace dostat konstatováním, že na vnouče už bych měl mít nárok. Poděkoval jsem za účast a koupil doporučené. V té hromadě byly brusle až někde dole, podstatnou částí nákupu byly ochranné pomůcky. Asi má své zkušenosti.

Po setmění jsem zkusmo nazul boty a vyrazil před dům. V ulici máme nový asfalt. Jsme klidná, vilová čtvrť. Postavím se a zkusím svoji oblíbenou překládačku. V děsu zjišťuji, že kolečkové brusle fungují úplně jinak, než jsem zvyklý. Pomalu se rozjíždím z mírného kopečku směrem k hlavní silnici. Začínám litovat, že nemám kotvu. Nakonec to vyřeší vkusný pád pod sousedův zaparkovaný Rover.

Druhý den volím sportoviště k tomu určené. Vybírá se vstupné, ale paní pokladní ode mě nic nechce a pokouší se mě dobře mířenými slovy zapudit. Nakonec rezignuje a vnutí mě 90 korun, prý na pohotovost. Nechápu, co tím myslela.

Okruh je dlouhý kilometr a kousek, půlka po rovině, pak 100 metrů kopeček nahoru a zbytek hezky pomalu dolů. Nazouvám brusle a sleduji cvrkot. Dvě hezké holky se drží za ruce a během jízdy si o něčem zaujatě povídají. Pán v elasťácích to mastí rychlostí mopedu.

Že jsou ty holky polonahé, tomu rozumím. Ale že je i chlápek v tak upnutých elasťácích, že nejenže je vidět, na které straně přenáší, ale i to, že levé má menší než pravé, to mě rozum nebere.

Vyrážím. Po rovince to jde, docela si to užívám. Po pěti minutách přijíždím pod kopeček, který se mezitím záhadně proměnil v horu. V prvním hnutím mysli jsem chtěl zůstat v údolí, ale nakonec jej zdolávám. Na vrcholku zarážím vlajku a fotím se.

Oslava dokončeného výstupu se nedá protahovat do nekonečna, blíží se večer a je nutné započít sestup do základního tábora. Rozjíždím se. Marně hledám ruční brzdu. Mým oblíbeným sportem je lyžování, a tak zkouším pluh. Padám…

… stejně jsem si už potřeboval odpočinout. Nechce se mi vstávat, ale překážím ostatním spolusportovcům. Po třetím pádu končím a balím. Takhle se hubnout nedá.