Poté, co jsem kdysi odešel od dráhy, jezdil jsem nějaký čas s mašinkou na vlečce IPS v Řeporyjích. Proč že jsem odešel od „zajištěné existence“ a deputátního uhlí? „Cherchez la femme“.
Víc nemám potřebu komentovat. To není stížnost.

Ze stanice jsme si vytahovali vagóny s materiálem pro podniky, které jsme obsluhovali. Písek pro betonárku, štěrky pro obalovnu, volně ložený cement do sil, stavebniny pro prodejnu, atp. U této příhody si netrvám na tom, že je to 100% pravda, protože nemám přímou účast. Nemůžu potvrdit pravost. Prostě jednou takhle přijdete v pondělí ráno do práce a řeknou vám:
„Víte co se tady stalo teď o víkendu?“
Vyslechnete to, jenže mezitím si už historka možná žije svým životem.
Tak se v klidu usaďte, ponořte se do příběhu a představte si, že se to tak opravdu mohlo stát:

Manipulační vlak obstarává posun ve stanici Praha - Řeporyje. Možná tam nechává vagóny i pro nás na pondělí. Jeden, plný uhlí, je určen pro místní prodejnu černého zlata. Téměř na každém větším nádraží přeci bývaly uhelné sklady, že? Možná ještě z dob, kdy se zauhlovaly parní lokomotivy. Nebo spíše proto, že distribuce lecčeho byla vlakem a odběratelé si pro produkty jezdili přímo na nádraží. A uhlí k topení bylo nanejvýš potřebné.

Vlaková četa manipuláku si „odhazuje“ vagón s uhlím na jednu kolej a věnuje se mezitím těm ostatním. Tento vůz ale patrně ledabyle podkládá a průběžná brzda navíc buď nefunguje, nebo si ji „odfoukli“ kvůli snazší manipulaci, protože vagón překonává snadnou zábranu a vydává se sám na cestu. Z kopce dolů. Z pořádného kopce!

Výpravčí, jen to zjistil, okamžitě telefonuje na všechna místa dolů po trati!

Paní signalistka v Holyni položila na koleje to, co měla - zarážky, tzv. čuby, ale protože byla „první na ráně“ pod značným spádem v Dalejském údolí, vagón, který už mezitím nabral rychlost, je odpálil jako zdatný golfista svůj míček na green. Asi tak tři pod par. Ale možná ho to malilinko zpomalilo.

Prostě tam chyběl Železný dědek, aby vůz na sebe chytl. V těchto místech se totiž prý v roce 1948 natáčela scéna filmu, kdy pan Jaroslav Marvan, coby Železný dědek, hrdinně chytal ujeté vozy na svoji parní krásku. Že by se situace chtěla opakovat?

Na Smíchově mezitím stačili „naházet“ výhybky na průjezd až na železniční most a zajistit, aby vlaková cesta byla volná. To štěstí, že nejel od Smíchova v tu chvíli žádný vlak, tím spíše osobní! To by byl neskutečný masakr!

Vagón s uhlím si to zatím šupajdí dál z kopce, teď již Prokopským údolím. To klesání a těch zatáček, nechce se mi ani věřit, že nikde v oblouku nevypadl!

Projel Smíchovem, odmítl zastavit u perónu a zamířil si to na most přes Vltavu. V oblouku před železničním mostem, přes most a na Výtoni už snad trochu ztrácí rychlost. A za mostem, ve stanici Praha - Vyšehrad, ho paní výpravčí chytla na „Schönovy sáně“.

(Jedna je zarážka - čuba. Když jsou dvě zarážky spojené tyčí, jsou to podložky. Na zajištění celého stojícího vlaku. A když už teda vopravdu, poslední možnost, použijí se Schönovy sáně. Jsou to v podstatě velké podložky, ale mají specifický tvar. Položí se na koleje, aby zastavily ujetý vagón. Sám jsem je v akci ale nikdy neviděl.)

Paní výpravčí v tu chvíli byla za hrdinku. Z toho si nedělám legraci! Prostě byla ta poslední, která to měla šanci „vyřešit“, když už vůz neměl takovou razanci.

Pak už se jen traduje, že řeporyjský výpravčí, když už věděl, že to dobře dopadlo, volal na Vyšehrad:

„Tak jsem vám tam přistavil to uhlí!“

Byl to skvělý člověk. Veselá kopa, měl jsem ho rád. Vždycky se s ním dobře jednalo. Bohužel říkám - byl... už dlouho nežije. Čas a osud jsou neúprosní. Petře Gabrieli, mávám ti tam nahoru! A vzpomínám...

Výpravčí ale do jisté míry nemůže ovlivnit, co mu vlaková četa provádí v kolejišti. Po té době situaci zlehčuji. Nebyla to rozhodně sranda! Ale...stalo se to opravdu tak? Nebo je to jen vymyšlený příběh? Potvrdit by mi to musel nějaký pamětník...

Rozplynulo se to jako pára nad Štokrem (556.0). Už ani po vlečce tu není památka. Bylo tu kolejiště, jeřábové dráhy, sklady,... Teď je z nich opět pole s vojtěškou a zbyly zase jen ty vzpomínky.

A kdysi krásné nádraží Praha - Vyšehrad?..... škoda mluvit, jen cítím smutek, když jedu okolo.