Posledně jsem zmínil staré časy v krajině mého dětství, Lužických horách.

V relativně nedávné minulosti, protože 100 let není pro Zemi až tak dlouhá věčnost, to byl kraj nazývaný Sudety. Opakuji se, když řeknu, že tehdy ten kraj žil. Přes svět pak přešla válka. Teď myslím tu druhou. Nenechala kámen na kameni. Ani v mezilidských vztazích. A zatímco se léčily bolestivé rány, začalo na vztahových ruinách budování nového světa. K lepšímu?

I tím k nám přišla doba, kdy se naši občané chtěli uzavřít před budovatelským „optimismem“ nových časů do svého vlastního světa. Začali si pořizovat chaty a chalupy. I moji rodiče uznali, že by nebylo špatné někam mizet z Prahy na víkend.

Oni to už takoví chalupáři tak trochu byli. Měli pronajatou chaloupku v Bílém potoce pod Smrkem, ale vyštípala je z ní místní rozvětvená rodina. Jedné větvi by se bydlení v ní náramně hodilo.

Prý cesta tam byla trochu dobrodružná. Jelo se vlakem z Denisova nádraží (Ano, úchvatný, secesní, zničený Těšnov) směrem Hejnice, pak pěšky. Cestu a přestupy již neumím dohledat.

(Teď to, prosím, berte tak, že zpočátku popisuji vyprávění rodičů, byl jsem tehdy buď mimi, nebo na houbách.) Řekli si, že by nebylo špatné mít něco vlastního, odkud by je již nikdo nevystrnadil. A táhlo je to stále do Severních Čech. Z Jizerek klidně do Lužice.

Někde dostali kontakt na předsedu MNV v severočeské obci, že tu jsou volné chalupy k prodeji. (Prosím, tento článek nemá ambice řešit, že jsou prodávány nemovitosti ukradené odsunutým Němcům! Tedy ukradené je asi silné slovo. Prostě byly prázdné a bez možnosti návratu původních obyvatel.)

První objekt, kvůli kterému tam podle doporučení jeli, byla ratejna - bývalá hospoda, dole lokál, v patře taneční sál, prý i s balkónkem. To je na chalupu fakt moc veliké!

Jsou tu ale jiné volné! Což třeba tahle...? Po odsunutých Němcích zbyla spousta volných chalup.

Prvními osadníky, imigranty, byl tzv. „lumpenproletariát“, skupina lidí, kteří spíše prchali z vnitrozemí, protektorátu, do prázdných pohraničních oblastí z důvodu ne až tak moc čistého svědomí. No a pak Romové, tenkrát se jim ještě říkalo Cikáni. A jedna taková chalupa, po absolutním využití (vybydlení) té druhé skupiny, se našim zazdála. Musela to být od našich úžasná vize do budoucna! Jako přijít v Chánově do paneláku, skrze nějž svítí slunko a říct si:

„Z tohohle bude pěkný byt!“

Děda, dřevomodelář z Kolbenky, sléváren Stalingrad, machr, musel na koleni vyrobit nová okna (ne nahradit, vyrobit nová, neboli ucpat díry). Pamatuji rozpracované rámy v libeňské kuchyni.

Dřevěná stodola musela být stržena, protože prkenné opláštění bylo do výšky, kam ruka s pilou dosáhla, použito předchozími obyvateli jako otop. Do lesa pro souše to bylo daleko, tak asi třicet metrů, to musíte pochopit... A když už neměli čím topit (nedosáhli výše), přesunuli se o dům vedle.

Pod udusanou hlínou v síni naši objevili prkna! I podlaha tam dříve byla!

I ta pak musela být vytrhána, protože se pod ní líbilo houbám a praváci to rozhodně nebyli! U toho jsem byl již vědomě účasten a pomáhal při likvidaci provazců podhoubí dřevomorky a vystříkání Lastanoxem.

Naši z toho stavení udělali chalupu, ve které se dalo a dá žít. Chalupa, prosím pěkně. Žádný krytý bazén, žádná sauna, žádný heliport a garáž na tři auta, jen chalupa.

Jednou, prý takhle v létě, před brankou zastavilo auto. To se stávalo, že se občas turisté ptali na cestu. Našich chalupa je totiž hned první na ráně v obci, takže nic neobvyklého. Také jsem podával informaci turistům v Trabantu, ovšem s MPZ (H), ne (DDR), jak tu bylo zvykem. Pořád opakovali chreško, chreško! Až jsem pochopil a poslal je správným směrem, kudy tudy do.... Hřenska.

Tentokrát se ale německy ptali na dům. Můj táta s nimi ochotně vedl řeč. Zdařile, protože tak, jako se on za führera musel ve škole učit němčinu, já jsem se musel učit za Brežněva rusky. Fuck! A zatímco táta již nežije, já jsem ruštinu zapomněl... Zdvořile se ptali, jestli si můžou prohlédnout rodný dům jejich babičky. A po prohlídce přišla otázka, jestli mohou příště přijet i s ní.

Zajisté!

Asi za rok zastavila před chalupou skupina aut. Starší paní se představila, beztak to tam byl samý Schiffner, a že se v tomto domě narodila. Byla prý s rodiči odsunuta, když jí bylo šest let.

Neměla žádné nároky, naopak byla prý ráda, že její rodná chalupa pořád stojí a je o ni dobře pečováno. Mnohé usedlosti totiž vzaly za své. I já jako malý si pamatuji spoustu ruin v blízkém okolí, které pak sloužily někomu jako zdroj stavebního materiálu. Také jsme chodili do jejich opuštěných zahrádek na jablka. V jedné byly koženáče, nevzhledné, ale chutné! Pak to všechno Státní Statky srovnali se zemí buldozerem...

I pro naše to byla obohacující návštěva. Od paní se dověděli spoustu věcí. Jak ves vypadala, kudy vedla silnice, kde byl vodovod... (Část jsme kdysi vykopali, byl ještě dřevěný, prostě provrtaný kmen stromu. V tom místě totiž byla neustále podmáčená zem, takže byl vlastně funkční.)

Od té doby již uběhla velká spousta let. Paní již jistě zesnula v Pánu, ale při vědomí, že její rodný dům, oproti jiným, stále stojí. Proč já nebudu odcházet z tohoto světa se stejnou myšlenkou...? Můj rodný dům neexistuje už skoro pět desetiletí.

Je podvečer našeho víkendu s dcerkou u babí a mamka mi ještě předkládá publikaci, kde jsou reprodukce starých pohlednic z onoho kraje, s potřebnými vysvětlivkami. Vesměs si pamatuji datování kolem roku 1905. Ten kraj opravdu žil! Spousta obcí byla s veškerým servisem. Hostince, školy, továrny, pily, kostely, hotely. Horské spolky, okrašlovací spolky, stavěly se rozhledny, vyhlídky, lidé měli jistý cíl svých výletů.

Pak přišla doba úpadku. Pardon, budování vzletného socialismu... Proletář má stát u soustruhu a plnit normy! Kdepak nějaké výlety! Za odměnu pak může jet na výběrovou rekreaci ROH.

Naštěstí se to postupně začalo mělnit a ostré hrany ideologie se začaly časem tak nějak... ocucávat... A teď? Vážím si všech těch, kteří se snaží vrátit krajině původní ráz. U některých je radost pohledět! Všechna čest a hluboké koření! Ale jinak se tomu Fénixovi z toho popela fakt, ale fakt nechce! Protože ani z toho vstavačového popela už toho moc nezbylo.

A kde nic není, ani Fénix nebere…