Dovezl jsem zásilku nějakému pánovi k novostavbě v Letňanech (Liftago - práce všeho druhu!) a pán říká:
„Děkuju, zachránil jste mě!“
To já rád!
A pak si povzdechl:
„A teď jdu sestavovat kuchyň z IKEy.“
Z jeho tónu hlasu jsem vycítil žádost: Držte mi palce!
„Á, rozumím! Jdete skládat maturitu z nábytkářství...“ dím.
Kdo jste si zkusil stavět kuchyň z IKEy, víte, o čem je řeč.

Ale tato drobnůstka mi opět něco připomněla:

Jistý krátký čas jsem spolupracoval s jedním truhlářem. Úžasná zkušenost! O co kratší doba to byla, o to víc se mi podařilo nassát informací o tomto krásném řemesle. I když jsme se nerozešli v dobrém, za tyto chvíle jsem vděčný a přesně mi to dokazuje skutečnost, že když je dobrý „pedagog“, nemusí být čas učení vůbec dlouhý.

Troufám si říct, že jsem se brzy skamarádil s formátovací pilou, poznal jsem i její sílu. Prsty mám ale všechny! (Když jsem ruku našel, prsty na ní byly kompletní! Legrace...)

A jako „machr“ jsem si pak připadal v jiné truhlárně, kde mi kolega, ležící v kuchyňské spodní skříňce, říká:
„Prosimtě, podej mi akučku s křížákem!“
„A chceš PZko, nebo PHčko?“
„Já nevim, to je jedno, prostě křížák!“ Vím víc než on! :-P Také legrace...

Tedy truhlář jsem v tu chvíli nebyl, spíš „bednář“, jak jsem pochopil, že si říkají. Lamino, nařezat, zformátovat, ohranit, zkolíkovat a sestavit skříň, kuchyň, cokoliv. Truhlařina je o level výš, ale i tak jsem měl hezký pocit, že po člověku něco zůstává. Voňavá borovice nebo smrk mi nebyly důvěrně představeny. Jen slisované piliny s lepidlem a odpadem...

A ten můj „momentální učitel“ (momentálně a na moment) si jednou takhle vysoutěžil v poptávkách montáž kuchyňské linky z IKEy, docela veliké, do „U“, u jisté paní.

Do jejího nového domu v řadovce navezli neskutečné množství krabic s rozloženými skříňkami, množstvím komponentů, snad tisícovkou spojovacího materiálu a druhé ráno jsme přijeli, abychom z té hromady sestavili úhlednou kuchyň. Kompletní výbava nářadím, včetně různých ponorných pil a frézek, byla samozřejmostí. Prostě skvělý a vybavený učitel! Poznávám na vlastní kůži, že štěstí přeje připraveným! Při více montážích s ním nebyl problém při jakékoliv zapeklitosti. Prostě sáhneš po nářadí a vyřešíš. Zafrézovat diodovou podlinku do dna horní skříňky a kabel od ní nenápadně prostrčit tunýlkem, vyvrtaném skrze dno skříňky, to vše „na koleni“? Žádný problém!

Já vím, že pro řemeslníka je to běžné, asi, ale já nejsem řemeslník, jsem užaslý laik.

Jsme na místě. Je červen, vedro, vzduch se skoro nehne. Skrz všechna otevřená okna a dveře dovnitř domu proniká křik dětí odvedle, která dovádí v bazénku. (Parchanti, řvou jako zvěř! To musí být úžasné bydlení v řadovce! Každý si užívá svých pět metrů šířky. Panelák naležato. Ještě že jsme tu jen jeden den! ;-D)

Paní majitelka a zadavatelka nám jen oznámila:
„Prosím, na tu podlahu si něco dejte, aby se nepoškrábala, byla docela drahá!“ a odjíždí za svými pracovními povinnostmi, nahoře v podkroví zůstává jen její dcera.
„Samozřejmě!“ a kartóny od vybalených skříněk kryjí nákladnou elegantní plovoucí podlahu. Napodobenina starých prken. To je doba, co? Lisujeme plast a papír, aby vypadal jako stará prkna... Co po nás jednou zůstane? V lepším případě nic...
Sestavujeme korpusy spodních skříněk, skládáme je do podoby budoucí linky, abychom měli představu.
Z toho vedra a řevu odvedle jsme trochu otupělí. Kolega šéf se chystá, po předchozí dohodě s majitelkou, vyměnit roháček, kohoutek na vodu, za jiný, který má i odbočku na myčku, jež bude součástí nové kuchyně. Bere sikovky, automaticky, asi bezmyšlenkovitě, vytáčí stávající kohoutek... Najednou výbuch! Sykot!
„Zavřete voduuu! Rychleee!“
Z obnažené trubky proudí obrovské množství vody, které on vlastním tělem chytá. Marně.
Co teď? Kde se asi v neznámém domě zavírá voda? Možná v koupelně, jenže které dveře vedou do koupelny? Jdu intuitivně! Ha! Koupelna! Hledám nějaká dvířka. Tady! Otvírám, za nimi kohout, rychle točím vpravo. Svist proudu vody ustává. V kuchyni jí je mezitím tak centimetr.

A teď bleskem! Jedeme jako fretky. Korpusy, které plavou, honem vynést ven, než dřevotříska nabobtná! Ještě že je vedro, rychle to schne.

Vodu v kuchyni nabíráme lopatkou na smetí do kbelíku, zbytek vysají kartóny od skříněk. Nesměle se ptáme slečny v podkroví, která nic (naštěstí) netuší:
„Nemáte nějaké hadry?“
Dala nám štos nových utěrek. Na vysušení.
Když byla situace zachráněna, kolega, mokrý od hlavy k patě, povídá:
„To mi nemůžete říct, že si mám napřed zavřít vodu?“
„Vždyť máme každý svou práci! Copak můžeme tušit, že montuješ kohout a nemáš ji zavřenou?“ odpovídáme, rovněž mokří, ale potem, od rychlého zachraňování situace a zahlazování stop.

Všechno dopadlo dobře. Podlaha zůstala uchráněna, kuchyň se povedla a paní majitelce, když už bylo vše hotovo a zažehnáno, se kolega přiznal. A omluvil se.

Ještě jsme museli odsavač par, který si paní koupila, trochu poupravit. Tak ukrutně na něm drnčely všechny plechy, že bylo nutno škvíry mezi snýtovanými díly alespoň nouzově ucpat kousky 0,5 mm nábytkových hran, aby „ztichl“. Byl sice levný, ale zase byl polský... Jo, designový šikmý skleněný odsavač za 4 tisíce je podezřelý...

No a pak už jenom „americká“ lednice, byť Samsung, ale z nelegálního dovozu, která nechávala loužičky - na neizolovaných trubičkách k výdeji vody a ledu se srážela vlhkost a chladnička tak trochu „čůrala“. To jsme už ale přenechali odpovědnému dodavateli... (Ukaž se, barde!)

Dnes je už jiná doba, výrobce má ručit za svůj výrobek, i když není určen pro náš trh. To mu nezávidím.

Už je to pryč, nejsem už tak orientován, dlouho jsem z oboru. Problém totiž býval tam, kde se střetávaly normy různých zemí. To, co bylo dovoleno jinde, nebylo dovoleno u nás. Vzpomínám, jak se, i v médiích, řešila „hořící“ pračka v Plzni, která ale nebyla určena pro náš trh, neodpovídala našim normám a byla někým dovezena z jiné země. Výrobce se prostě jen snažil přizpůsobit místním normám a na všech ostatních věcech, co jsou navíc, ušetřit. Proč ne? (V elektru jsem se pohyboval dlouho. Zažil jsem ledacos. Třeba chybnou dodávku drobných kuchyňských spotřebičů, určených pro Mexiko. Prazvláštní zástrčky měly!)

To celé ale ještě není všechno!

Po letech vezu nějakou paní, dnes už moji úžasnou známou, do stejné ulice. Vzpomněl jsem si na náš „pfrůšvih“:
„Tady jsme kdysi před léty jedné paní montovali kuchyň!“
Klientka se zarazila:
„A jak se jmenovala ta paní?“ hledí na mě v úžasu, ale překvapeně podezíravým pohledem. Hovorem předtím a myšlenkami jsme totiž byli spojeni společnou vlnou, že vše souvisí se vším. Byla to naše první společná a báječná cesta.
„To už po té době fakt nevím! Ale byl to tenhle rohový domek.“
„Tady totiž bydlí moje nejlepší kamarádka a tu kuchyň má podle té mojí, protože se jí taková stejná líbila!“ Má stejnou, opravdu.
Takže se obloukem vracíme zpět k základnímu poznatku, že

SVĚT JE MALÝ!