Zase ta páteční noc! Doba předvánočních večírků. Půlnoc už se přehoupla. Ještě ale nesvítá. To by pak byly vidět v Dlouhé za rozbřesku osoby, které leží na chodníku na zádech pod výlohou baru a s rukama zkříženýma na prsou, smíření se světem, s blaženým úsměvem spí, zatímco kolem nich prochází jiní, kteří rozvažují, kam by ještě zapadli. Že by Ateliér? Nebo snad Studio 54?

Dostávám zakázku z Kolkovny do Horních Měcholup. Mladý pán říká:

„Dobrý den, já vám tady svěřím svoji kamarádku, ona je v pohodě! Prosím, dovezte ji do těch Měcholup,“ a vleče mi jí do auta.

Slečna se zhroutila do sedačky spolujezdce, společnými silami jsme jí zapnuli pás a já jsem vyrazil.

„Vvvon je strašně moc hhodnej! Já ho mám mmoc ráda! Von je můj kkkamarád!“ stačila mi zažvatlat tou krásnou mluvou, kdy se soustředíte, aby se vám nezamotal jazyk. A usnula. A já v tu chvíli litoval, že nemám s sebou nějaké dřevo, protože jak ta chudinka chrápala, měl bych celou hromadu polínek. Co chvíli jsem měl její hlavu na svém rameni, ale v tomto případě to nebylo nic příjemného, praktického a hlavně vědomého. Zatímco bych byl jindy za to rád, teď mi to překáželo v řízení a musel jsem jí rázně vracet do polohy svislé.

Jinak byla cesta v klidu, jen se mi mísil zvuk mého TDI s chrrrrr odvedle.

Horní Měcholupy, konečná! Hornoměcholupská. No jo, ale to není taková legrace! Tam má celý blok jedno červené číslo, ale zároveň třeba deset vchodů, které se liší modrými čísly a písmeny! U toho čísla, které jsem měl od objednavatele udáno, jsem zhruba zastavil.

„Jsme tady!“ říkám polohlasem a hladím slečnu po rameni. Přeci nebudu s něžným stvořením lomcovat..... I když tedy chrápe jako chlap..... Budu! Sakra ta holka není k probuzení!

„Haló, vstávat, jsme doma!“

„Já budu spinkat!“ řekla a schoulila se do sedačky.

„No to jó, ale doma!“

Kruci a je to tady zase! Co s ní mám dělat? Vystoupil jsem, obešel auto a otevřel její dveře. Venkovní mráz jí určitě probere!

„Haló, vzbuďte se!“

„Né, já budu spinkat!“ vrněla.

„Ale tady nemůžete, tady jste v taxíku!“

Drahnou chvíli trvalo, než se probrala. Její vrnění najednou zmizelo. Omlouvala se mi, jenže přišla zrádná věta:

„Ale tady já nebydlím!“

„A kde bydlíte?“

„Ještě kus dál!“

To je holt ta Hornoměcholupská! Popojížděli jsme až do míst, kde se jí líbilo.

„Opravdu je to tady?“

„Jo.“

„Chcete pomoct?“

„Ne, to je dobrý.“

Čekal jsem před domem, než zaleze. Stála tam u zvonků, opřená hlavou o stěnu jako u Zdi nářků a pak vyklouzla do domu.

Prima! Další kus doručen a šup pro nový!