Dovolená slouží nám, a to k tomu, aby si člověk odpočinul po práci a od práce. Kdo ale slouží dovolené?

Je horké léto. Vyhrávám jízdu z letiště do Košíř. (Abych to vysvětlil - Liftago je aukce. Zákazník poptá, řidič nabídne a pokud si ho zákazník vybere, řidič tím vlastně vyhrává.)

Na terminálu na mně čeká rodinka. Pán, mladá paní, dvě malé a ještě menší děti a hromada kufrů na přepravním vozíku. Po nějaké době jsme se všichni a se vším vměstnali do vozu. Trošku lituji rodiče, kteří si s sebou letecky k moři vozí i kočárek.

Superb má sice veliký zavazadlový prostor, ale i ten má svoje limity. Vešlo se!

Pán se zbořil vedle mě do sedačky se znatelným vzdechnutím. Vše vypovídající „Uf!“

Paní, maminka, obstarávala vzadu dítka, která byla probuzená po dlouhém letu, přetažená, tudíž v ráži.

„Koukám, že toho máte dost!“ snažím se soucítit s hlavou rodiny.

„No, to jo...!“ víc nebylo třeba. Bylo v tom vše.

Uháníme po výpadovce směrem k centru. Vzadu se děcka snad i perou.

„Nechte se! Nech ji na pokoji!“ přikazuje mamka ve snaze je srovnat. Patrně má ještě zbytky energie, možná jede takzvaně „na rezervu“. Ale ony mamky mají té energie většinou víc... Protože jim to nedá. Kde chlap odpadá, mamka je v pohotovosti.

V Řepích se najednou pán probere z rezignace a říká:

„Máme ten zelený batůžek? Pane řidiči, nakládali jsme ho?“ znejistěl. Bylo znát, že i přes zdánlivý oddych mu hlava šrotovala. Celou tu dobu! Nejraději by teď slyšel moji souhlasnou odpověď.

„To opravdu nevím, bylo toho tolik! Opravdu si nevzpomínám.“ musím ho bohužel zklamat.

„Můžete prosím zastavit?“

„Samozřejmě!“ a šlapu na brzdu. Prohledáváme zavazadla.

„Není tu! Museli jsme ho tam nechat! Můžete se prosím vrátit?“

Otáčím vůz a spěchám zpět na letiště. Nervy pracují! Kdyby byly kapalné, máme je po kotníky a hladina stále stoupá! Ještě že letiště není tak daleko. Koupat se v nervech po pás by mi už vadilo. Takhle mám jenom pocit, že „mi teče do bot“.

Pán se snaží mezitím kamkoliv dovolat, na správu letiště, na ztráty a nálezy, tam, kde internet nabízí jakékoliv telefonní číslo. Většinou marně, a pokud to už někdo vezme, nemá s touto problematikou nic společného.

„To musíte volat jinam!“

Letíme zpět k terminálu. 10 minut do Řep, 10 minut zpátky, no to jsem zvědav! Blížíme se k závoře na dvojce a už z dálky je vidět opuštěný vozík, kde v horním košíku trůní......zelený batůžek!

Úleva, kterou si těžko můžete představit.

Teď jsou z toho dva protichůdné výstupy:

1) - Nikdo z okolo sedících, kteří také přistáli a na svůj odvoz zatím čekají, si batůžku nevšímal. Znamená to, že to s námi, ve smyslu krádeží, není zase až tak špatné?

2) - Policie si nevšimla, že je tam dvacet minut bezprizorní batůžek, který „může obsahovat bombu“?

Jo, za zastavení na špatném místě, to je tam hned! Vlastní zkušenost... Chtěl jsem vyjít vstříc jedné paní s mnoha zavazadly, a aby je nemusela přesouvat, rychle jsem zastavil přímo u ní, bohužel na žlutých čarách, vyběhl z auta na pomoc a jen jsem stačil říct: „Dobrý den! Musíme rychle, tady se nesmí...“ a už u mě byli! Stálo mě to dvě kila. OK, jsem vinen! Zasluhuji trest smrti! Prostě mi zvládli „pomáhat“ při vyprázdnění peněženky, a tím mě dokázali „chránit“ před mamonem.

To štěstí ze znovushledání se dá jen těžko popsat. Teď teprve je rodina kompletní!

„V tom batůžku máme všechny doklady a peníze! My bychom vám vlastně ani neměli čím zaplatit! Moc vám děkujeme!“

Trochu se jim to tedy prodražilo. Znovu na letiště a znovu zpět.

Odjíždím z Košíř pro dalšího klienta a hlavou se mi honí, jestli si tito rodiče stačili vůbec na dovolené odpočinout. Čili - jestli jim dovolená posloužila.

Ano? No super! Přeji jim to! Hlavně že i děcka měla dobrodružství!

Nebo snad posloužili tito rodiče dovolené jako hračka k jejím škodolibým hrátkám?

Ták, pěkně vás vycukám! (říká si dovolená) Já vám dám si užívat!