3.12.2022 | Svátek má Svatoslav


TAXIKÁŘSKÉ BANALITY:: Lidé „do kšeftu“.

24.11.2022

Rádi se s dcerkou procházíme po úzkých uličkách starého horního města. Zajdeme i do prodejny s minerály. Cíleně. Dcerka si ty kamínky oblíbila, vždycky si něco vybere.

Ten obchod je plný skříní, skříněk, vitrín, krabic a krabiček a všude narváno nerosty.

Starobylé hornické kahany, také na prodej (vysvětloval jsem dcerce co to znamená, když ‚kape na karbid‘ :-)), police se prohýbají pod tíhou odborných mineralogických knih. U každého „šutru“(pardon) je cedulka s názvem a nalezištěm, dýchá na vás celý svět. Muselo dát ohromné práce to shromáždit. Je to vlastně muzeum, kde si můžete koupit exponáty. Zboží se tu určitě příliš neobměňuje. Není k tomu pro jeho množství šance, a i přesto je ho stále dostatek.

Úplně v rohu za stolem sedí starší paní, prodavačka, puštěné rádio. Cvrkot tam až takový není, tak si tím určitě zpříjemňuje čas. Jedinou reakcí je nám odpověď na pozdrav. Škoda. Prostě jako hlídačka v muzeu.

Nějaká slušnost mi brání, abych ji od poslechu vyrušil. Moje chyba. Dcerka si vybere skvost (diamant né, na ten nemám!), zaplatíme a jdeme.

Ubíráme se dál po dlažbě, která jistě pamatuje škorně měšťanů i krpce trubadúrů a dcerka vidí další obchůdek s „kamínky“:

„Tati, podíváme se ještě tady?“

„Tak jo!“

Kultura prodeje je zde úplně jiná, ale na tom vůbec nesejde! Tamten krámek dýchal historií a lidskou prací (ve smyslu dobývání hornin), tento je moderní, nově zařízený, prosklené osvětlené vitríny, do kterých nahlížíte ze všech stran.

„Tati, támhleten achát se mi líbí!“

„Můžeme poprosit? Můžeme se na něco podívat?“ ptám se slečny prodavačky.

„Samozřejmě! Jen si vezmu klíč od vitríny.“ a už odchází pro klíček, aby se mohla rychle vrátit.

Do té chvíle nás nechali prohlížet, nerušili nás, ale bylo znát, že jsou připraveni posloužit.

Může mě ďas vzít, když vejdu do našeho marketu, ještě jsem ve dveřích a okamžitě proti mně vyskočí slečna s otázkou „Můžu vás vyrušit? Nechcete vyzkoušet náš.....?“ aniž by čekala na odpověď, jestli ruší. Rozbily si tam děvčata svůj stolek s čímkoliv. Protože ty výpady jsou stále stejné, musel ji to někdo naučit a lektorovi bych tudíž nejraději vrazil pár.... řekl bych mu, že si prezentaci představuji jinak! Rozumím pravda tomu, že bez agresivity by nic neprodaly, ale je mi to z duše odporné!

Slečna už je mezitím zpět a otvírá vitrínu. Do hry vstupuje její, snad otec.

„Jestli se vám líbí ty acháty, máme tu ještě další, jiné, tady vzadu a pokud vám vyhovuje tento nerost, jsou tu z něho vyrobené prstýnky, pokovené... „ A dcerka už si je zkouší. (!)

„Nebo ve stejném provedení náramky... Tady u těch řezů achátů se podívejte proti světlu, jakou mají kresbu!“ Těch druhů a barev! Příroda je vyrobí a člověk broušením zvýrazní jejich nádheru.

Vybíráme jeden achát jako dárek, platíme a odcházíme.

(Pan Meduna starší, který měl v Kolíně prosperující prodejnu elektro, a kterého si budu vždy vážit, vždycky říkal:

„Já chci do krámu prodavačky, ne podavačky! Musí prodat, ne jen podat z regálu na pult!“)

Venku dceři říkám:

„Vidíš ten rozdíl? Jeden obchod je narvaný poklady, ale nikdo si tě moc nevšímá. Tady v tom druhém tě prostě, vlídně, nenechají odejít s prázdnou.“

Začíná pršet.

„Tati, já bych si dala kávu!“ Vcházíme do malé kavárničky.

„Jakou by sis dala?“ díváme se na dlouhý seznam.

„Jaká je ta alžírská?“

„To je s vaječným koňakem.“

„Tak já ji zkusím. S sebou.“

„Dobrý den, prosím o jednu alžírskou kávu, s sebou!“

„S sebou? Podívejte jak tam leje!“ praví kavárnice. Za okny visely provazy deště. (!)

„Dobře, když už jste nás ukecala, za trest nám udělejte ty kávy dvě!“

Chvíli se zarazila, než narážku zpracovala (a já přemýšlel, jestli jsem to trochu nepřehnal) a pak vyprskla smíchy. A při výborné kávě (a u stolku!) jsem dcerce vyprávěl o obchodu:

Asi patnáct let jsem se pohyboval v prostředí elektrospotřebičů. Velkoobchod. Nejprve jsem je rozvážel, pak už jsem řešil věci z kanceláře. Byl jsem i u začátků internetových obchodů, když mi na kamenných prodejnách říkali, že ‚támhle v té garáži si někdo otevřel e-shop a posílá k nám lidi, aby si zboží u nás prohlédli a on jim ho potom prodá levněji, bez nákladů na provoz prodejny‘.

Ta doba je tady na plné pecky! Prodej čehokoliv po internetu dnes má převahu. Má to i takové vymoženosti, jako zkoušel kdysi jeden zákazník na mně:

„Chtěl bych malou lednici v nerezu.“

„Pokud chcete přímo nerez, nabízím Liebherr za 15999,-, ale skladem u výrobce není, čekalo by se 14 dní. Nebo by mohla být ne přímo nerez, ale stříbrná fólie, za 4 tisíce a hned.“

„A šlo by, že bych si od vás zatím vzal tu skladem, a až by vyrobili ten Liebherr, vrátil bych vám ji? Na to mám nárok, ne?“

„No, to máte, co vám na to mám říct?!“ Člověk chce vrátit bezchybnou, plně funkční chladničku.

„No však si ji od vás vezmou zpátky, ne?“

„Ode mne si nikdo už zpátky nic nevezme! Dodavatel je rád, že dodal kus. Navíc tomu kusu nic není. Musel bych se ji pokusit prodat jako bazarový použitý výrobek.“

„Aha, to já nevěděl.“

Aspoň je bezelstně upřímný.

Byla to v tomto případě docela malá prodejna, kde jsem také chvíli pracoval. Dnešní e-shopy už jsou jinde. Ale když jsem tuhle četl diskuzi k jakémusi článku o Alze, kdy jeden diskutující bezostyšně psal:

„Objednám si tři vysavače, každý jiný, vyzkouším si je, pak je bez udání důvodu vrátím a objednám si ten, který mi vyhovuje. Samozřejmě nový!“ viděl jsem, že se vůbec nic nezměnilo. Možná naopak. Jsou mezi námi vychcánkové, kteří využívají, možná zneužívají, situace a benevolence zákona. Proč by to neudělali, když jim to zákon dovoluje?

No, a já budu mezitím chodit po obchůdkách, budu si povídat s prodavači, třeba se i zasmějeme, něco si koupím, udělám jim kšeft a budeme mít vespolek hezký den! Lidský kontakt je pro mně nenahraditelný.

Vezměte si prosím z této úvahy co chcete. Jestli vás to přiměje k zamyšlení, jsem za to rád!

A příště vám napíšu, jak jsem reklamoval kalhoty! :-)

Vysvětlivky:

(!) = kupní signál

To jen tak pro legraci…