Je to návykové. Asi jako opium nebo absinth. Okusíte jednou, podruhé a pak se už toho nemůžete zbavit. Sedíte doma a vymýšlíte, že přece existují ještě další varianty Camina. Takže tentokráte severní cesta, Camino norte.

Pokud mohu soudit, jde o nejtěžší variantu celé mnohasetleté štrapáce. Cesta vede podél pobřeží Biskajského zálivu a uhne teprve asi 200 km před Santiagem do vnitrozemí. Nabízí nádherné scenérie, pokud ovšem na vás nepadají litry vody a vítr není tak silný, že se probíjíte dopředu jen silou vůle. Měl jsem však opět štěstí, protože těch vlhkých dní bylo jen pár, spíše mne spalovalo odpolední slunce, kdy byly teploty jistě přes 30 stupňů. Ráno se vycházelo za tmy a na zemi byl zmrzlý podklad. Náročnost cesty tkvěla v opakovaných prudkých stoupáních a klesáních, sice jen do výšky 200 metrů nad mořem, avšak s nutností používat hole jako odrážedlo při cestě vzhůru a brzdu při cestě dolů.

Vycházel jsem z Bilbao, protože původní plán z výchozího bodu Irun překazili francouzští pracující (či spíše v ty dny nepracující a zapalující auta a obchůdky) a milé sdělení železniční společnosti SNCF dva dny před odletem do Paříže, že můj spoj je z výše uvedených důvodů zrušen. Neměl jsem jistotu ani u oblíbeného Flixbusu a tak improvizace nakonec vedla k odletu Paříž - Bilbao.

Po dobrých zkušenostech z minula jsem opět volil variantu osamělý tulák. Má to jednu výhodu, že když vám to ten den nejde, nikomu to nevadí. Nikomu nevadí, že si po cestě přezpíváváte staré dobré šlágry, klejete při ten den pátém klesání, kdy je místo stehenních svalů jakási tvrdá guma, která bolí. A současně když potkáte kolegu, tak je prostor k řeči. Zpočátku jsme se potkávali až na ubytovnách (albergue), jinak za celý den člověk potká tak 5 - 6 místních. Čím blíže cíli, tím jich bylo více (někteří začínají Camino třeba 200 km před Santiagem).

Popsat cestu by bylo na knihu, kterých je už i na našem trhu přehršel, tak jen pár fotografií. A vědomí, že tohle je cesta, nad kterou tkví „nebeský dozor“, kde se nic zlého nikomu nepřihodí a že zážitky z ní zůstanou trčet kdesi v podvědomí, odkud nikdy nezmizí.

Tohle není vlajka nějakého státu, ale zvyklá pobřežní scenérie

Na koupání to jisto jistě zatím nebylo

Ale aspoň jsem smočil nohy

Když se člověk otočí zády k moři, pak uvidí tohle

V některých městech si poutník připadá jako v Matrixu

Ranní mlhy v horách jsou jako od impresionistů

„Já viděl divoký koně“....

Klášter Sobrado dos monxes. Jeden z příjemných večerů v družném dlouhém rozhovoru s panem opatem. Naše diskuse nad křesťansko-židovským pojetím víry byla aspoň pro mne významně obohacující.

Katedrála v Santiagu de Compostela je majestátní. Nikdy pohled na ni neomrzí.

A na závěr jedno selfíčko. Stylově ve smyslu Tmavomodrého světa, který mám prostě rád.

Buen Camino.....