Ulicí Starého Města pražského kráčela mužská postava. Byl Svatojanský večer r. 1603 a řada křesťanů ho pilně oslavovala v krčmách. Smrákalo se a mihotavá světla za okny domů vytvářela v ulici pitoreskní stíny.

Muž, který pospíchal, byl statné postavy a tmavých vlasů. Izák ben Chaim měl v židovské obci už léta funkci strážce Golema. Ve tváři byl zachmuřen a když došel k velkému kamennému domu, netrpělivě několikrát zaklepal kovaným klepadlem. Konečně uslyšel pomalé šouravé kroky a ženský hlas se opatrně zeptal na jméno příchozího. „Jsem Izák a potřebuju nutně mluvit s rabínem,“ netrpělivě odvětil. Žena, kterou znal, zdvihla lampu, a když Izáka poznala, pokynula mu, aby šel dál. Vyšel po schodech k místnosti osvětlené několika svícemi. Muž, který v ní seděl, se na něho překvapeně podíval.

Jehuda ben Becalel, známý spíše pod jménem Rabi Löw, byl už starý a shrbený. V jeho vrásčité tváři se zračil dlouhý a zajímavě prožitý život. Právě dojedl jehněčí, popíjel víno z nazelenalého kalicha a začal si číst v Talmudu, když ho vyrušil nečekaný večerní návštěvník. „Jdou dál Izáku, dají si taky to výborné jehněčí na tymiánu, co Sára tak dobře umí?“ uvítal příchozího a jeho jiskrné oči dokazovaly, že jeho intelekt je stále na výši. „Ne, rabi, o kuchařském umění Sáry se všeobecně ví, ale já nemám na jídlo ani pomyšlení.“ „Co jich tedy přivádí v tuto nezvyklou hodinu?“ zeptal se stařec. „Ti lidé nedorazili, rabi. Je to už přes dva měsíce, co měli přijít, a oni nikde. Nikdy předtím se neopozdili ani o týden,“ vyhrkl a v jeho hlase se zračily silné obavy. Rabi pokýval znepokojeně hlavou a zadíval se do mihotavého světla svíčky.

Zavzpomínal na dobu před třiceti lety, kdy přišli poprvé. Dlouho je nemohli pochopit, protože byli tak jiní, ale oni jim vše trpělivě vysvětlili. Nejen, že upevnili jejich víru, to ostatně nebylo zapotřebí, ale sdělili jim, že v budoucnu bude mít vyvolený národ opět vládu nad starým územím Izraele a Judeje, které mu Jahve věnoval. Vraceli se pak přesně každé tři roky, jak slíbili. Dali jim i medicínu, která je ochránila před morovými ranami, a nechali jim zde Golema, který jim pomáhal a uspokojoval jejich zvědavé dotazy. Proto také pražská židovská obec tak vzkvétala a dobře se jí dařilo. Dokonce půjčovala peníze i samotnému císařskému majestátu Rudolfa II. Od těchto lidí a golema se dozvěděli více z tajemství vesmíru i alchymie, než bylo psáno v kabale. Museli být i jasnovidci, když je upozornili na hrozné neštěstí, které postihne evropské a zejména německé židovské obce za tři sta let. To vše však museli udržovat v nejhlubší tajnosti a jen střípky znalostí směli prozradit alchymií posedlému císaři, aby si udrželi jeho přízeň.

Co se mohlo stát, že se tentokrát opozdili? Podíval se na zdrcenou Izákovu tvář a snažil se ho povzbudit. „Neklesají na duchu, Izáku, ono se to nějak vysvětlí, záměry nejvyššího stejně nikdy nedokážeme pochopit. A stále máme Golema a ten nám pomáhá a učí nás. Možná chtějí, abychom stáli sami na svých nohách,“ řekl konejšivě stařec.

„Ach rabi, ještě jsem jim neřekl všechno, neštěstí je větší. Rovněž Golem zamrzl, už neodpovídá a na jeho čele jen bliká podivný nápis,“ vyhrkl Izák.

„Jaký nápis?“ podivil se rabín.

„No ten nápis je Battery discharged,“ řekl Izák.