Mnoho z nás chová v paměti den na který se nezapomíná. Tak například já si přesně pamatuju, kde jsem byl a kdo mi sdělil, že zastřelili Kennedyho. Přesně si vybavuju první hodiny okupace jednadvacátého srpna 1968 a naprosto přesně vím, jak se dozvěděl o teroristickém útoku na newyorská Dvojčata. Do seznamu nezapomenutelných dnů si zařadím i volební neděli prvního kola prezidentského klání 2023. Až o tom budu vyprávět, bude to znít asi takto.

V onu neděli jsem seděl u počítače a pracoval na svém románu Ostrov nesmrtelných. Vyrušil mě kamarád. Že prý má starost o tatínka, on sám je na cestách a tatínek že od rána nebere telefon a jestli tedy bych byl té dobroty a zajel se podívat, jak to s ním je. Práci jsem přerušil v půli věty a odjel do sousední vesnice. Stanul jsem před vrátky, z vnější strany koule, zevnitř klika. Vím, že je tam škvíra a dá se otevřít. Tentokrát ne, je zamčeno. Telefonuju kamarádovi. Musíš se snažit, radí kamarád. Snažím se, načež se ozve hromový štěkot a od domu přibíhá vlčák velikosti stodoly. Chci vtáhnout ruku zpátky, vlčák je rychlejší. Ruku mi olízne, na klíč nedosáhnu.

Kousek dál je nižší plot, radí kamarád. Vyrvu ulíznutou ruku ze škvíry a lezu přes plot. Podotýkám, že do Tarzana mám daleko, přelézání plotů není moje silná stránka. Nakonec se to podařilo, dokonce za asistence vlčáka jsem našel podle instrukcí uschovaný klíč. Odemykám, načež slyším, že před vrátky zastavilo auto. Policajti. Někdo mě viděl přelézat plot a zavolal hlídku. Pes se hlasitě raduje. Přemýšlím, zda mám zvednout ruce a pomalu jít k vrátkům, anebo pokračovat do domu a pátrat po nebohém tatínkovi. Vlčák pendluje mezi vraty a vchodem do domu. Nad hlavou se mi ozve:

„Kdo jste? Co tu chlape děláte?‟

On ten tatínek teď vylezl z postele na balkon a z ptačí perspektivy mě nepoznal.

„To jsem já, Karle!‟ volám a čekám, kdy se ozve salva krátkých zbraní. Slyším sirénu přijíždějící úrazovky, zavolal ji můj kamarád jaksi pro všechny případy. Teď to vypadá na to, že se bude starat o mě. Nastává vyvrcholení, katarze. Vše se vysvětlí, u otevřených dveří se potkáváme všichni aktéři, Karel, policajti, paní doktorka z úrazovky, máme radost, jak to dobře dopadlo.

„Teď už nezbývá, než aby přiletěl vrtulník,‟ pokouším se o vtip. Sotva dořeknu, ozve se rachot motorů a přilétá obrovský dvourotorový vojenský Chinook, jak ho známe z filmů o vietnamské válce.

Ne, to už nebyl účastník tohoto děje, jen přiletěl, aby udělal tečku za příhodou. Jo, mimochodem, a ty volby se toho dne taky konaly.

Psáno pro ČRo Plus