Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...

Byla jsem fakt na ty své chlapy naštvaná. Odjela jsem na pár dní pryč a lednice zůstala úplně vybrakovaná. A tak jsem rozčíleně štrachala ve spíži a našla tam zastrčenou plastovou krabičku plnou sušených hříbků, ze kterých jsem navařila vynikající houbovou polívku.Jenže po obědě, když jsem tu krabičku vymývala, všimla jsem si, že je na ní štítek s obrázkem a jakoby neumělým dětským písmem. Zaostřila jsem. Na malůvce byla jasná lebka se skříženými kostmi a u ní stálo: MOCH HLÍZOVITÁ!
Nejdřív mi to přišlo legrační a vlastně jsem se zasmála. Pak mě ale polila horkost. Co když to není vtip?!!! Do pytle! MOCH HLÍZOVITÁ? Zní to jaksi... pátrám ve své houbařské paměti... jedovatě. V hlavě se mi začaly rozjíždět různé možnosti:Třeba může mít MOCH HLÍZOVITÁ v malém množství nějaké léčivé účinky... Chtěl tedy někdo obohatit naši lékárničku? Takže to mohl být lék? Nebo kdosi z mejdanových kamarádů našich dětí k nám přinesl omamné hubky a čeká nás odpoledne v narkomanských halucinacích?!V podstatě jsem byla i nebyla daleko od pravdy...
Zvědavě a zároveň znepokojeně jsem zapátrala na internetu.“Muchomůrka hlíznatá, latinsky Amanita Phaloides, známá pod názvem muchomůrka zelená... je nejjedovatější a nejnebezpečnější houbou Evropy a Severní Ameriky, kde způsobuje nejvíce srtelných otrav.“ Málem jsem omdlela. Ty brďo, že mi to hned nedošlo?! Ale co teď?! „Buď je to fakt blbý vtip - nedává přeci smysl, že by někdo nosil domů nasušené smrtelně jedovaté houby -, anebo to vtip není...? Pak, jestli okamžitě něco neuděláme, do pár hodin bude po nás! Jako houbařka už od dětství moc dobře vím, že když se objeví první příznaky otravy po pozření mochomůrky zelené, je na záchranu života už pozdě. Tak mám panikařit, nebo nemám? „Hele, kluci,“ snažím se o klidný tón. „Nevíte, kdo mohl takhle pitomě pomalovat tuhle krabičku?“ ukazuju synům a manželovi obrázek.“To jsou nějaký lebky?“ chechtají se a nikdo se k malůvce nehlásí. „No, totiž...“ blekotám. „Někdo prostě napsal na ty sušený houby, co jsme teď měli v bramboračce, MOCH HLÍZOVITÁ.“
Manžel bere krabičku do ruky a chechtá se ještě víc: „Vypadá to jak jelen křížený s bubákem.“Dobře, říkám si. Nebudu panikařit. Někdo si z nás prostě vystřelil. To je jediné rozumné vysvětlení. Jenže na světě se nedějí jen rozumné věci. Raději přece jen obepisuji příbuzenstvo, jestli by si někdo na tenhle vtípek nevzpomněl. Pro jistotu... Posílám bubáka se zkříženými hnáty všem babičkám, dědům, tetičkám a strýcům, kteří nám často dávají houby.“Vy jste se zbláznili? Kdo by vám dával muchomůrky?!“ reagují naštvaně. „A proč by nějaký houbař sušil smrtelně jedovaté houby?!“ Mezitím si MOCH HLÍZOVITOU vygúglil i můj manžel. „Hele,“ svěřuje se mi celý zelený. „Už je mi trochu špatně. Nebylo by přece jen lepší vyrazit na pohotovost?“ Zároveň z něj leze, že nápis na krabičce mu připomíná jeho písmo. „To snad není pravda!“ úpím. „Namaluj koslivce a zřížené hnáty,“ podám mu tužku.Za chvíli koukáme - a je to přesně to, co je na krabičce. Takže autor je znám, jen si po letech už vůbec nepamatuje, při jaké příležitosti své dílo stvořil. A protože je mu špatně, vyráží se vzorkem hub do mykologické laboratoře.Kupodivu se mu tam ani moc nesmějí. Dokonce má pochvalu. Prý je lepší houby prověřit včas... Napjatě čekáme na výsledek. Všem je už nevolno, chystáme se na výplachy žaludku, pijeme hodně vody a v houbovém omámení přemýšlíme o životě a o smrti. A případně co bychom ještě chtěli na světě během těch pár zbývajících chvil stihnout...Konečně zvoní telefon. „Tak co? Umřeme? Umřeme spolu... Všichni?“Neumřeme. Skutečně jsme doma v krabičce léta skladovali jen nasušené hříbky.Prostě vtipálek se chytil do vlastní pasti.A my ostatní? Přestože jsme prudce jedovaté houby nepozřeli, i ten lehký dotek smrti nám úplně překryl různé malicherné denní strasti a srovnal hodnoty. Takže v tom smylu měly ty hubky omamný i léčivý účinek.