Předpokládám, že tenhle i minulý text nebude nikdo překládat do angličtiny, protože Angličané by o mně ihned prohlásili že jsem zrůda, zvíře a zvrhlík, když jsem se přiznal, že jím koninu. To je, jako by někdo u nás prohlásil, že dlabe psy. Tedy oni někteří lidi psy jedí, ale nepokládá se to za „salonfähig“. Moderně řečeno je to „shocking“, případně je to úplně „disgusting“, abychom zůstali výrazově v Anglii.

Ono je to s tím, kdo co jí a nejí, vůbec všelijaké. Indonézani jedí opice, Číňané psy a kočky, Vietnamci hady, my koně a Angličané a Francouzi ústřice. Za nejodpornější já osobně považuji ústřice!

No z praktického hlediska jíst koně je rozumné. Je to velký zvíře a lidstvo nemělo deseti tisíce let až do tohohle století nikdy dost masa, aby se s ním dalo plýtvat. A zakopat koně jen tak do země, to už je nějaký plýtvání! Takovýho masa a nevyužít ho!

Ovšem záleží na pohledu a možnostech. Slony třeba Evropani taky nejedí. A to že je nějakého masa! Prostě z hlediska skutečného „domorodce“, nad kterým se kdejaký moderní vědec a novinář rozplývá, jak vlastně takový domorodec souzní s přírodou, tak já myslím, že by domorodec všechno, co jde, prostě sežral. Dokonce by nedbal ani na ekologické názory Zelených, co je chráněný a co ne. Skutečnost je taková, že domorodci sežerou všechno, co před nima neuteče na strom a neskočí do vody. Ostatně jako naši vlastní nedávní předkové.

Zvláště nechat ladem něco tak velkého jako je maso z koně, museli naši předci považovat za naprosto pitomý nápad. Anebo slon. To je hora masa! Však v Evropě byli „lovci mamutů“, jak napsal pan Štorch, a já mu věřím. A mamut není v podstatě nic jiného než chlupatej slon. A v Africe, než tam přišel bílý muž a zavedl státy a posléze i ekologii a národní parky, tak takový slon k večeři byl přímo korunou toho, co si černošská vesnice mohla přát. To jsem si vzpomněl na ten starý vtip:

Sedí vedle maringotky cirkusák a srdceryvně pláče:
„Ajajaj, ojoj, to je neštěstí, to je neštěstí! Achich, achich.“
Jde kolem pán a povídá s účastí: „A copak se vám to stalo strašného, že tak pláčete?“
„Ale,“ škytne ten cirkusák, „strašný neštěstí! Včera nám chcípnul slon!“
„Ale děte,“ praví pán. „A to jste ho měl tak rád?!“
„Ale to né,“ dí cirkusák, „tak rád jsem ho neměl! Ale dostal jsem za úkol mu vykopat hrob!!“

No, kdybych já dostal za úkol vykopat hrob pro slona, také bych srdceryvně plakal. Ale takovej Homo habilis, případně skutečný Indián od Orinoka anebo Pygmej anebo Mašukulumb by neplakali, kdyby byl nablízku mrtvý slon. Ten by nabrousil mačetu a rozdělal oheň. A byla by hostina!

(Pardon, Indián od Orinoka ne, tam sloni nežijí, ten by nevěděl, o co jde. Ale sežrat by to možná zkusil, kdyby to viděl. Už kvůli tomu, aby se neplýtvalo.)

A už v tom přístupu k jídlu mezi národama je vidět rozdíl, a proto jsou různý civilizace různý.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz.

Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.