Já jsem celkem vůbec mlíkovej. Nám dávali mléko ve školce, pak ve škole, kdysi dávno s voňavými houstičkami od pekaře. Než pekaře znárodnili a stalo s z nich gumové cosi, jehož gumovitost většina pekáren dodnes pietně zachovává.

Ale pití mléka denně jsme propadli, my, pracující v těžkém a chemickém průmyslu, až v pracovním procesu. Páč jsme ho fasovali. To mlíko. Starší pánové ho nepili, takže my kluci jsme měli mléka vždycky dost. A bylo plnotučný a moc dobrý. Ve vrátnici dostal ráno člověk plnou půllitrovou flašku za prázdnou láhev a už byl základ svačiny.

Protože já jsem pak pil mléko ke všemu. Kdo četl hrůzné historky ze Švédska, jak se tam pije mléko i k rybám, tak to nic není. Léta moje žena zděšeně zírala, jak jsem si dával ke knedlo-zelo-vepřo půllitr mlíka! My jsme pili ke sváče ve fabrice plnotučné mléko i k rybímu salátu z fabrické kantýny. A ten měl nějakou kvalitu! Podle dnešních norem ovšem děsnou!

Dneska je to v televizi samý pořad o tom, jak někde v Asii jedí tu brouky, tu červy, tu šváby. Hééé, švábi v salátu z kantýny, to nebylo nic divného. Prvně jsem to viděl, když si Honza – mistr na dílně – rozbalil balíček, co donesla svačinářka, vytáhl lžičku a za pomoci rozlomeného rohlíku dlabal salátek. Rybí.

Sedím takhle naproti, koukám, jak se Jan zarazí, zaloví v salátu a vytáhne něco, co mrskalo nožičkami. Hodil to na zem a když jsem, učedník jedna vyvalená, koukal, pravil, že to byl šváb. A že kvůlivá blbýmu švábovi nebude hlady. Tak za pár měsíců už mi to ani nepřišlo. Nakonec, přeci byl ten šváb většinou ještě živej, takže i ten salát musel být zdravotně skoro nezávadný, když to v něm šváb přežil.

Úžasnou svačinovou pochoutkou z mléka bylo kakao ve flašce.

Slazený. To se taky prodávalo. A někteří/některé ho pili naveliko. Jedna kamarádka, nebudu Pavlínu jmenovat, to se nedělá, jmenovat dámu, že ano, tak ta se přiznala že si kupovala k sváče nejen to sladký kakao, ale občas i flaškovanou smetanu do kávy s třema fialovejma pruhama na víčku a k tomu loupáčky. A to býval gáblík! Pravila Pavlína a poplácala se po svém bohatýrském hrudníku. Podíval jsem se nejprve na svůj hrudník, pak na její hrudník a přiznal se, že jsem tuhle kombinaci dlabal taky. Ovšem já asi míň, mám totiž poprsí přeci jen menší než Pavlína. Tedy po pravdě řečeno o dost. O hodně dost! Ne, že bych do měl tak úplně malý, ale Pavlína fakt vede. O prsa. A rozhodně ne vo malý!

Každé povídání má mít na konci nějaké poučení anebo katarzi. Se tomu tak nějak říká. Jenže povídejte něco dramatického o mlíku!

I když... Jednu dramatickou příhodu bych měl. S kamarádem Láďou jsme coby školáci chodívali na třešně. Do sadu za Vozovnu. Hlídač kulhal, sad byl rozlehlý a třešně báječné.

Po jednom takovém odpoledním úspěšném lupu se ovšem druhý den Láďa nedostavil do školy. A protože Láďa byl takový ten kamarád nejkamarádovatější, šel jsem vyzvědět, copak se stalo. Onemocněl či co?

Po zazvonění dlouho nikdo neotvíral. Opřel jsme se tedy rukou zvonek na sloupku a zvonil. Někdo doma být musí! Okna jsou otevřená!

Po delší době se v okně objevila bledá tvář. Nebyl to však Old Shatterhand, leč kamarád Láďa.

„Co je, vole?“ zeptal jsem se zúčastněně.

„Já sem se tóó... Strašně posral! Je mi blbě,“ pravil slabým hláskem.

„A co si dělal? Že ty si na ty třešně chlastal vodu?!“

„Vodu né, vole,“ hekl kamarád. „To vim, že se nesmí. A měl sem strašnou žízeň, tak sem vypil flašku mlíka...“ dodal a zbledl ještě víc a zmizel.

Dlouho se nic nedělo, až se ozval ze záchodového okénka rodinného domku typický zvuk spláchnutí.

„Láďo, volé, pocem!“ lákal jsem ho.

„Vole nemůžu!“ nesla se odpověď.

„Ty debile, proč si na ty třešně chlastal to mlíko?“ dotazoval jsem se.

„No a proč né ty vole?! Na třešně se nesmí pít voda! To ví každej. A vo mlíku nikdo nic neříkal!“ zaznělo záchodovým okénkem.

A tím byla debata uzavřena.

A vy jste, přesně podle návodu, jak zakončit fejeton či lehčí veselé povídání z poučných knih typu: „Jak se státi tím či oním snadno a rychle“, obdrželi na konci textu potřebné poučení: Na třešně nejen vodu! Ani mlíko né!

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.