Člověk by ani nevěřil, co je lidí, kteří rádi občas udělají něco tajného, ba přímo zakázaného, ba dá se dokonce říci i protistátního. Obyvatelé Československa, dnes Česka a Slovenska, to v tomto ohledu nikdy neměli těžké. Dělat něco, co se nesmí. Protože, jak se ví, u nás vláda vždycky dbá na pořádek, u nás se, pokud možno, nic nesmí! Už od dob Rakousko-Uherska. A tyto tradice udržujeme dodnes!

Od dob Protektorátu, kdy byl za poslech Londýna a Moskvy trest smrti, mohli si našinci užívat například za bolševika tajným poslechem Hlasu Ameriky. Pokud v tom kvičení rušiček něco slyšeli. Anebo si tajně půjčovat Adinu Mandlovou, případně emigrantský časopis Svědectví a užít si tak nebezpečí, i když ke konci tedy relativně ne moc vysokého. Ke konci reálného socialismu už za četbu Adiny Mandlové fakt nikoho nezastřelili, ani neposlali na dvacet let do lágru kopat uran jako za dědů. Ale byla zde určitá možnost, že vám ji na udání při domovní prohlídce estébák zabaví a už nevrátí. Páč si ji chce přečíst jeho žena. Tak holt dopadají revoluce po letech. Aspoň v Česku.

Pamatuji si, jak jednou jeden soudruh přednášel kádrům o protistátních tiskovinách a od pultíku je ukazoval. Uvědomělí soudruzi posluchači projevili zájem, že by se podívali, jak vypadají Listy, Svědectví či nějaké knížky do Škvoreckých a že aby soudruh z kraje tyto protistátní tiskoviny půjčil, že aby soudruzi věděli, tak nějak, jak vypadají, kdyby na ně někde narazili, aby se do nich náhodou z neznalosti nezačetli. Na to pravil dotyčný školitel: „Tak to né soudruzi! Na minulém školení jsem ukázky půjčil a dvě se mi nevrátily!“

Od časů, kdy bylo životu nebezpečné pašovat za německé okupace vepřové do Prahy, doba pokročila. A když za mého mládí zmizely i potravinové lístky, dlouho jsem si myslel, že nelze zažít kolem jídla vůbec něco tajného. Jak je ovšem mladý člověk naivní!

Kamarád Pavel, co na stará kolena držel přísnou dietu a na zahrádce si pěstoval vlastní zeleninku, mne před lety naučil jíst „tatarský biftek“. Lidově zvaný „tatarák“. Pravá svíčková – tedy, ehm, jaksi, kde bysme my sebrali za bolševika pravou svíčkovou. Takže tedy, pokud možno pěkné zadní hovězí se naškrábalo, lenoši ho umleli na mlejnku, okořenilo, opepřilo, dodalo se vajíčko, tedy žloutek se klepl do uprostřed důlku v masovém bochánku na talíři, udělaly se topinky s česnekem a k tomu pivo a bylo pošušňáníčko.

Až někdo – tedy jen tak někdo néé, byl to nějaký pracovitý aktivní ochránce lidu na nějakém úřadě – přišel na to, že existují svalovci – tedy ne kulturisti, ale červi v mase. Syrovém. Například Trichinella spiralis a jí podobné druhy, co se dají lidem do svalů, když se pozře syrové anebo polosyrové maso. Mimo jiné proto prý mají muslimové a židé zakázáno vepřové, což je tam pochopitelné, pokud někdo viděl jako já, jak domorodci v poušti na Středním východě opékají kousky masa nad kusem sušeného velbloudího hovna na dvou umrněných klacíčcích. Protože prasata jako všežravci na tyhle červy trpí.

Dotyčný normalizační aktivista-úředník zasedl, vepřové sem, hovězí tam, briskně zakázal „tataráky“. Čímž vznikla potřeba překračovat zákon, poněvadž tatarák je děsně dobrý.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.