Turci a Řekové, co se týká jídla, to je taky kapitola pro sebe. Zkuste někomu říct v Řecku, že chcete „tureckou kávu“ a koledujete si o pár facek. A řecká káva, taková ta s kardamomem a vařená v džezvě, tu Turci naprosto ale naprosto neznají, neboť oni znají jen tu svou pravou tureckou kávu, takovou tu s kardamomem a vařenou v džezvě.

Pohybujete-li se v Rakousku a necpete-li se jenom řízkama a konservama z domova, což už konečně přestává být u našinců pravidlem, rychle zjistíte, že právě tenhle systém platí i mezi námi a Rakušáky.

S přítelem, který ač není Čech a skoro ani pravý Evropan, ale česky mluví, jsme stáli před lety v cukrárno-pekárně v jednom hornorakouském městečku. Chtěli jsme si dát něco na zub.

„Ééé,“ pravil kolega svojí roztomilou češtinou, „tady mají krásný švestkový koláč! Jak se to říká německy?“

„Německy to přesně nevím,“ pravil jsem, „ale rakousky se to řekne Kolatsch mit Zwetschen.“ [Koláč mit cveč(k)en]

Šlehl po mně okem a nic neřekl. Jeho výraz byl jasný: nedělej ze mě blbce!

Koukal se přes sklo do vitríny s vystavenými dobrotami, a nakonec ukázal prstem na cedulku:

„Tady je napsáno Buchteln,“ řekl a úkosem na mne zašilhal.

„Jo, jo. To jsou česky buchty,“ pravil jsem ledabyle. „A tadyhle mají Palatschinken mit Quark, což jsou palačinky s tvarohem. Z pobytu na Moravě víš, že tvarohu se tam taky říká kvark, a ty, co jsou mit Marmeladen, to ti snad nemusím překládat.“

Nakrknul se a chtěl závin. Jablkovej. Se šlehačkou. Tak jsme si dali

„Apfelstrudel mit der Schlagsahne“.

Až do Lince se mnou nemluvil. Můžu já za to?

V Rakousku, když na to máte, tak se máte. Tedy v hospodě. V Gasthausu. Oder im Restaurant. A ovšem hlavně v Bauernhofu. Tedy ve statku, kde se k ubytování nabízí pravá domácí strava, a kde mají většinou nejen většinou k přespání krásné veliké pokoje a auto může parkovat hned vedle domu, ale kde se vůbec většinou bezva jí. Nebo aspoň snídá. Ve Früstuckraum – tedy snídaňové a většinou i jinak společenské místnosti, kde majitelé nabízí svoje vlastní výrobky.

A objednat si u našich jižních sousedů? To není žádný problém.

Kafe je Kafé, žemle jsou Semmel, marmeláda je Marmelade.

Tady musím udělat malou snídaňovou poznámečku. Nikdy, opakuji, nikdy si, pokud nejste Angličan, nedávejte ve Velké Británii to, čemu říkají „marmite“ (vysl. marmajt). Kamarádova maminka, Angličanka rodem, se mi to pokoušela od mládí vnutit na chleba. Jak tuhle hrůza, co vypadá chutná jako kolomaz smíchaná s nerafinovaným rybím tukem, a taky tak vypadá, dostávala do socialistického Československa, dodnes nechápu. A nejen JAK, ale hlavně PROČ? Varuju vás, některý věci z anglické kuchyně pozřou jen Angličani!

Marmite je britská pomazánka vyráběná z kvasnicového extraktu, který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva. Podobně jako pivo je velice bohatá na vitamín B. Marmite je lepkavá, tmavě hnědá hmota s velmi výraznou chutí, která rozděluje názory spotřebitelů. Až na Brity jí nikdo nemiluje!

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz.

Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.