Vy se určitě ptáte, co je to za slovo v tom titulku ? Anglicky to není…..
To musíme z daleké Anglie hupky-dupky nazpátek do Rakouska na Bauernhof. Nebo někam na nějakou Hütte – tedy horskou chatu. Tam totiž, když máte známosti, můžete dostat k večeři (k obědu ne!!! ono se po tom s plným žaludkem blbě lyžuje nebo chodí po horách), takzvaný Bauernschmaus.

To není nic jiného než několik druhů masa – vepřové, hovězí i třeba králičí ohřáté a zamíchané v hrnci na sádle s knedlíkama. A se zelím. Ááááá, jásá postarší čtenář, to přeci není nic jiného, než čemu se u nás říkalo „mišmaš“. Počeštěná němčina podle vzoru „Vánoce – Weihnachten“. A pamětníci vědí, že je to strašně dobrý. Když se to umí, a to vepřové je domácí a zelíčko taky (někde ho Rakušáci dělají po moravsku zakvrdlané), to si pochutnáte!

Dneska vám to nikde v Česku v hospodě neudělají. Bojím se, že hygienik by jim to stejně zakázal. V Rakousku vám to udělají. Pak si dáte jednu rakouskou „pilsen“, aby to slehlo. A jde se spát, ale napřed se z balkonu, co mívají Bauernohofy před pohostinským pokojem, podíváte na alpské velikány a jak svítí měsíc, hvězdy a naproti na sjezdovkách popojíždějí rolby a svítí jako světlušky a konečně můžete jít spinkat. Kdyby toho zelí bylo víc, pootevřete si okno. V Alpách mají krásný čistý vzduch. To se to v tom tichém a čistém Rakousku krásně spinká! V Bauernhofu!

Rakouská kuchařka je z velké části česká kuchařka. Z další části maďarská a taky trochu italská, a tak vlastně občas nevím, kde je to pravé rakouské v té rakouské kuchyni.

Ale zjistil jsem, že za dobu společných vývařoven údernického radostného soustružničení budovatelek socialismusu se někam vytratila ta správná česká kuchyně, tedy česko-rakouská kuchyně našich babiček. Protože některá česká jídla my vlastně už správně skoro neumíme. A když, tak často jen v jejich „lidově demokratické formě“, zahájené příděly za Protektorátu, kdy byla každá pořádná věc nahrazena nějakým tím „Ersatz“. V čemž jsme po padesát lety vynikali my a souzi z NDR. Takže je na čase se kouknout na skutečné recepty našich českých rakousko-uherských babiček.

Teď si možná bude některý čtenář myslet, že jsem se zbláznil. Ale nikoliv! Pochopíte, až přečtete jako první toto pojednání, převzaté z „Dadalovy kuchařky“, kam byl převzato od A. Pinkové, a odkud ho vzala ona, to fakt už nevím.

Wiener Schnitzel, tedy smažený plátek telecího masa – neboli to co dneska tvoří základ tzv. „vídeňského řízku“, znali již ve starověku Řekové. Složitou cestou se dostal přes arabské země a Španělsko do Itálie, kde jej ve městě Milánu, někdy po 6. srpnu 1848, kdy se město po nezdařeném pokusu osvobodit se z rakouského jařma stalo opět městem Rakousku poddaným. Zde ho poprvé ochutnal tehdejší dobyvatel Milána, maršál vítězné rakouské armády a pozdější symbol vítězství monarchie nad revolucí – Jan Josef Radecký z Radče (1766 Tržebnice – 1858 Milán). Recept pak předal jako zvláštní pozornost Jeho Veličenstvu Františku Josefovi I., kterému velmi zachutnal. Tak se řízek v trojobalu – vajíčko – mouka –strouhánka – pod názvem „vídeňský“, stal vlastnictvím rakouského národa.

Původní předpis byl v průběhu času kuchařkami různě obměňován. Jelikož ve vídeňských tzv. „lepších“ domech vařily většinou české kuchařinky, také ony se zasloužily o rozšíření použité techniky, a to nejen na telecí kotlet, ale i na vepřový plátek. Majestátní pomník jeho šiřitele, slavného maršála Radeckého, hrdého Čecha a Rakušana, na Malostranském náměstí v Praze, byl svržen ihned po vzniku samostatné Československé republiky. Řízek tu zůstal a stal se v českých zemích nadmíru oblíbeným svátečním jídlem.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz.

Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.