Každá generace má svoje „pověsti“. Něco, o čem všichni slyšeli, a nikdo nezná nikoho, kdo by to skutečně zažil. Většinou se jedná o příhody veselé, morbidní anebo aspoň nějak zajímavé. Kdysi, když byl ještě Mladý svět jedním z nejoblíbenějších časopisů, vyšel v něm článek o „Nových pověstech českých“, které se mezi lidem udržovaly, a reportéři se vydali po jejich stopách. Třeba o tom, jak údajně nechtěli pozůstalí platit za převoz zemřelé babičky do rodné vísky, když ji potřebovali odvézt z Čech na Slovensko. Což byl tehdy jeden stát, ale převoz mrtvoly byl i tak drahý a složitý. A tak uložili mrtvou babičku, zabalenou do koberce, na střešní nosič osobního auta a vyrazili. Cesta to bývala, když nebyly dálnice a auta jela maximálně stovkou, dlouhá. Po cestě vyhládne, a tak se příbuzní zastavili na gábl v předchůdci dnešního motorestu, v hospodě U sedmi křížů. Pojedli, popili, a když vyšli ven…, koukali jak blázni. Někdo jim koberec s babičkou ukradl. Podle pověsti se nikdy koberec ani babička nenašly.

Nevím, jak dnešní mladá generace, zda má nějaké pověsti, třeba jak někdo jel do Ameriky a vyhrál tam milion anebo tak. Za nás se vyprávěla historka, které nikdo nevěřil a přitom byla, jak zjistili redaktoři Mladého světa, pravdivá. Byla o tom, jak jeden Čechoslovák ve Vídni vyhrál mercedes. Neuvěřitelné se stalo skutkem. V té době byly u nás nesmírně populární zapalovače na benzin, kterým se lidově říkalo „rakušák“. Skutečně neobyčejně bezporuchový zapalovač. Jednoduchý, plechový, s nezaměnitelným designem. Ten zapalovač byl tak populární a neodmyslitelnou součástí a pomůckou kuřáků té doby, že se dokonce objevil v jednom filmu popisujícím dobu osvobození ČSR Rudou armádou v květnu1945, kde si – tedy v tom filmu – rudoarmejec zapaluje cigaretu „rakušákem“. Smála se celá republika. (Jo a neříkejte, že to nebylo osvobození! Tehdy to jako osvobození cítili všichni, naši i ti obyčejní kluci v rubáškách.)

V té době byl jakýsi našinec v Rakousku, a protože se snad nudil a neměl moc peněz (trvalý stav mnoha našinců), šel se podívat na veřejné natáčení jakéhosi pořadu. Pro rakouskou televizi. A šlo o přímý přenos. Tak se to tehdy dělalo. Rakouský konferenciér, jak se dřív říkalo moderátorům, obcházel diváky a povídal si s nimi. Když přišel k tomuto pánovi a zjistil, že je z Československa, zeptal se ho, co si představuje pod pojmem Rakousko. No a onen pán neomylně řekl „rakušák“ a ukázal oblíbený zapalovač. Konferenciér se podivil a ptal se proč a pán řekl později slavnou větu: „Stokrát škrtnu, stokrát chytí.“ A zaměstnanec televize opáčil: „To byste musel dokázat!“ A pán na to: „Taky že dokážu!“

A doplnili tedy benzin, vyměnili kamínek a pán začal škrtat: jednou, dvakrát, …padesátkrát…osmdesátkrát… Když byl někde v téhle fázi, zástupce výrobce už byl v sále a celé publikum nahlas počítalo: „Einundachtzig, zweiundachtzig …einundneuzig …achtundneuzig …HUNDERT!!!“ To už řval celý sál a pak, jak to bývá v pohádkách, přišel kouzelný dědeček, totiž zástupce firmy a předal dotyčnému klíče od mercedesu. No a komunisti se mohli s prominutím posrat, když mu ho museli pustit do Československa, protože mít v šedesátých letech nový mercedes, to… to prostě neměl nikdo.

A těch příhodopověstí v tom Mladým světě bylo tuším jedenáct. Dneska žádné takovéhle lidem tradované příhody nejsou, protože kdyby se něco podobného stalo, tak by se toho hned chytly noviny a televize a všude by byly palcové titulky „Ukradená babička: Vražda, nebo podvod?“ a „Herec XY ukazoval lidem nahý zadek“ a pak už by to nebyla žádná zajímavá historka, ale dryjáčnickej řev. Myslím, že tak o mnoho přicházíme. O tajemno, o pocit, že tohle slyšíme my a zrovna jen my a řekneme to jen kamarádům a tak.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovn