Tvůj táta mi říkal, Lucko, že jste jezdili z Francie na lyže na Šumavu. V dobách, kdy byl na Šumavě celou zimu sníh. Já tohle píšu v Krušných horách. Doba je jiná. Ty můžeš i s dětmi jet ze Šumavy do Francie a nazpátek, jak často chceš. Když jsem jel s partou prvně na Šumavu do Želnavy, tak nás pohraničníci kontrolovali ve vlaku už v Krumlově. Teď je syn Václav na lyžích v Alpách, sestřenice Míra tuhle donutila celou familii jet na lyže do Rakouska a za 14 dní zase pořádá rodinnou chůzi na běžkách po Lužických horách od chalupy k hospodě a zpět…, sakra, neměli jsme my Češi mezi předkama sněžnýho muže? Že se nám tak líbí sníh. A zima. A já o zimě znám jednu starou staropražskou písničku, co zpíval náš děda Josef, narozený ve Vídni. A slova to má tyhle:

Zima je, zimička,
celej se třesu,
votevři mi, má panenko,
něco ti nesu.

Nesu ti syrečky,
mám je v šosu,
votevři mi, má panenko,
dáš si do nosu…

Jsou lidi, co nemají zimu rádi. Já jo! Takže o čem bych měl psát teď v zimě než o zimě? Bílé sněhové pláně, svistot lyží, vrcholky hor, večer grog, ukradené lyže, půvabné lyžařky, zlomená noha, sešup z Míseček, když fouká fukejř, milostivá, a tak vůbec. Když jsme v bujarém – „náctiletém“ mládí jezdívali na lyže do Špindlu přes ROH, tak jsme si zpívali různé písně, třeba shora uvedenou, abychom se v promrzlém autobusu Škoda „RO“ zahřáli. Autobus zastavil tam, kam dojel, někdy dokonce až u špindlerovské pošty, a pak se šlo pěkně pěšky až do Svatýho Petra. Sněhu kolem silnice po pás, někdy nad hlavu, jak byl vyhrnutý, a pak prošlapanou cestičkou k chalupě! Šmarjá, to byla zima na nohy v kožených botách!

Lyže jasanové, celodřevěné, s dokonale kulatýma hranama, vázání značky Kandahár a na sjezdovce muldy velký tak, že přes ně nebylo vidět. Hodinu fronta u vleku a pak nahoru na Pláně a pak sešupem dolů. Velký frajeři jezdili Černou, co dole vedla přes ty dva hrozný „hanky“ vedle skokanských můstků. Slovo „hank“ zavedli pravděpodobně první lyžaři, jako byl český vlastenec, s typickým příjmením mnoha buditelů Josef Rössler, který si říkal „Ořovský“ (Německé slovo „ross“ znamená básnicky také „oř“, tedy lepší „kůň“. Kupovali si lyže v Norsku a slovo „hank“ tam znamená strmý kopec. Lyžaření je prostě, jak už oni v roce 1887 pochopili, když v zimě sjeli tehdejší Koňský trh, dnes Václavské náměstí, neobyčejně zajímavá a vynikající zábava. A pokud to člověka chytí, tak je to zábava na celý život. U nás se to skutečně „chytilo“.

Aby se někdo stal lyžařem, k tomu nejsou potřeba hned lyžařské školy. Nejdůležitější je v útlém věku potkat jiného lyžaře. Teprve osobním kontaktem s milovníkem lyžování se z dítěte, z tohoto tvorečka nákazou zimními lyžařskými radovánkami nedotčeného, může stát pravý lyžař.

Václav VLK st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/