A nevěřte pamětníkům, když vám budou tvrdit, že oni se takových školení a brigád nezúčastňovali. Zúčastňovali, bylo to dobrovolně povinné. Jo, jo, kdyby vám to připomínalo moderní Teambuilding, tak ano, je to stejná krávovina. Tentokrát ovšem nepřišla ze SSSR ale z progresivního Západu. Když jsem se vracel ze Západu v roce 1970, čímž jsem pěkně namíchl soudruhy a ti mi to pak dali sežrat, jedním z důvodů byl pobyt ve Švýcarsku. Navštívil jsem tam spolužačku Dagmaru, co tam zdrhla v srpnu 68. A jak na ni čekám ve vrátnici, tak koukám, jak tam mají vyvěšenou Tabuli cti vzorných pracovníků. Koukám na to ptám se Dáši, co to je. A ona opáčila: „To je stejná chujovina jako u nás.“ No, po pravdě použila známé označení dámského přirození. Už tehdy jsem měl z mnoha věcí podezření, že se na tom Západě blíží „mílovými kroky k socialismu“. Dneska vím, že mne intuice neklamala.

Na školení v té době chodili všichni, nejen soudruzi. I poražená buržoazní třída v dolech a hutích, i zespolečenštění – česky okradení – zemědělci. I dělníci, i pracující inteligence. Ta zvlášť, byla totiž podezřelá. Takže pokud někdo nezná svazácká školení a je mu víc než padesát, tak buď zdrhnul už v roce 48, nebo má sklerózu.

Daleko zajímavější bylo lákat dívky do nekonformních divadel či na výstavy odvážných mladých umělců. Tam totiž docházely oblečeny svátečněji. A hlavně, abych tak řekl, lehčeji. Tedy oblečené lehčeji. Dívky spokojené s tím, že do sebe vstřebaly něco umělecké atmosféry, že zblízka uviděly budoucí slavné umělce, a vůbec celé lehce rozněžnělé, se pak také daly lépe přesvědčit o nutnosti poskytnout některé speciální poznatky z tělovědy. Ale nic není na světě lehké. K těm ukrytým půvabům bylo a je nutno se nějak prakticky dostat. Pro mladého muže to znamenalo odhalit tajemství různých zapínání, knoflíčků, gumiček, háčků a podobně. Zacházení s těmito přidržovadly a zapínadly musel mít každý mladík pečlivě nastudováno. Například při kvalitě tehdejších zipů bylo vyloženě nebezpečné pokoušet se rychlým drcnutím zip neboli drc, byl-li kdekoliv na šatech či kalhotách, otevřít. Bylo nutno táhnout za čumprdlík jemně, pomalu a s citem. Jinak se zip buď zasekl a bez kombinaček nešlo dámu dále odstrojovat, či se naopak otevřel tak, že se rozložil na prvočinitele a dotyčná dívka pak zcela ochlazena ze žáru vášně neschopnému milenci tiše spílala a sháněla sichrhajcku, oficiálně zvanou zavírací špendlík.

Zcela jinak bylo třeba postupovat při rozepínání háčků a různých podobných vynálezů, které vzadu držely pohromadě oba cípy podprsenky. Nenápadné rozepnutí takového zařízení patřilo k vrcholným mileneckým výkonům. Mládenec přitom jemně hovořil ke své vyvolené, rukou jí hladil ruku, v případě, že byl odvážný, jemně masíroval ňadro přes blůzu. Pokud dotyčnou dokonce ještě líbal a druhou rukou se vzadu snažil rozepnout ty dva háčky, šlo téměř o artistický výkon. Pokud byste, dámy, nevěřily, jak je to složité, zkuste si sednout na lavici, nohy kupředu, tělo otočené na bok, hlavu skloněnou ještě víc na bok, levou ruku vpředu ve výši srdce, kterou něžně třímáte cosi jemného, co mají jenom dámy (zkuste to s vajíčkem na hniličku, bez skořápky a nerozmáčknout). Pravou ruku zvedněte za zády druhé osoby do výše ramen, zápěstí sklopte dolů, intenzivně tu osobu stále ukecávejte, případně líbejte, a jen jednou rukou zkuste rozepnout dva miniaturní háčky či sponu z umělé hmoty. To je něco!

Na toto téma se vedly v uzavřené společnosti mužů kolem dvaceti let dlouhé odborné debaty. Pamatuji se na stížnosti některých přátel, jejichž partnerky s nimi laškovaly tak, že když užuž byl háček vyháknut, dotyčná se nadechla, hrudní koš se rozšířil a šup, háček zapadl zpět do očka. Tak jsme to my měli v mládí těžké!

Václav vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/