Teda, Lucko, když jeden kouká na televizní zpravodajství, tedy aspoň u nás v Čechách, má pocit, už od šedesátých let, že tam u vás ve Francii se celý čas nedělá nic jiného, než stávkuje, protestuje a demonstruje. Člověk kouká na bednu a tam ukazují, jak nad hlavami rozhořčených pracujících vlají rudé prapory, jak demonstranti táhnou v průvodu roztaženém přes celou ulici a nesou nad hlavami hesla a plakáty a obrazy revolučních vůdců. Tedy fakt je, že v poslední době nějak mizí Marxové a Che Guevarové, velkého kormidelníka Maa nevidět, ale jinak, jak u nás za totáče na Prvního máje. A proč mě napadl Freud, slavný myslitel a psychoanalytik, ve spojení s 1.májem? No třeba proto, že by mě zajímalo, co se odehrává v hlavách pochodujících demonstrantů. Freud by na to měl jistě odpověď.

Ono to totiž vypadá, jako by se Evropa změnila v něco, co připomíná včelín, v kterém se včely věnují hlavně schůzování a demonstracím, na kterých se řeší otázka spravedlivého rozdělování medu. Ale já myslím, že za tím musí být něco jiného. Odboráři tvrdí, že to nemá s celoevropskou leností co dělat. Takže když to není v lenosti, musí v tom být sex. Jak říkali čeští „skoro klasici“ Skoumal a Vodňanský:

Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.

Ministr kultury Dostál to po krátce po listopadu v novinách citoval. Člověk by nikdy neměl přitakávat žádné politické veličině, neboť ty jsou v našich podmínkách „dočasné“, ale tentokrát měli pravdu. Skoumal, Vodňanský i ministr. Neboť, jak pravil sám velký Freud: „Kdo se nepřiznal, že v mládí onanoval, onanuje doposud!“

Že se nakonec potlačené pudy i „hnusný chtíč“ vždycky nějak dostanou ven, na světlo, někdy i Boží, o tom by mohl kdekdo vyprávět.

Už coby malý chlapec… To to začíná, co? Už mravnostní policie nasazuje brýle? Už všechny svíčkové báby chystají udavačské dopisy a feministky lační po pokračování, aby ho mohly, toho hnusného „machistu“ a „falokrata“, odsoudit v plamenném projevu?

Tak čtěte, čtěte! Už je to zde! Coby mladý chlapec, žák základní školy, jsem se musel zúčastňovat prvomájových průvodů. Byly povinné. A co si pamatuji, vždycky byla zima jako v kostele za varhanama, většinou pršelo a někdy poletoval sníh. Účast na prvomájovém průvodu byla, alespoň zpočátku, tak silně povinná, že jsme tam museli i my, synové a dcery třídních a jiných nepřátel. Aby byla účast co největší!

Teď si myslím, že čtenáři už museli znervóznět. Čtou, čtou a sex furt nikde, co? Jak a kde by se taky mohl v padesátých letech provozovat, v průvodu plném fízlů a sledovaném bdělým okem strany, nějaký sex? No my ho neprovozovali, nám dětem byla děsná zima v těch imbecilních bílých košilích, co jsme pod nimi měly narvané teplákové bundy.

Ovšem mládež nová, mládež Gottwaldova, co už byla větší, ta oblečená do tlustých teplákových souprav s nápisy Dynamo anebo Spartak, ta si pokoj nedala. Sportovní oddíl Spartaku ČKD, dříve Sparta, nesl nad hlavou transparent: „Za každého počasí, honíme se za časy!“ Z čehož mělo být jasné, že se jedná o oddíl běžecký. A uvědomělý. Na dané znamení pak desítky hrdel mladých borců vykřikovaly toto heslo vstříc davům na chodnících, skládajících se z domovních důvěrnic, úsekářů ROH, členů SČSP, příslušníků SNB v civilu i uniformě a malého množství čumilů.

Pokřik od sportovců zněl podezřele mohutně. A oproti jiným výkřikům poněkud nepatřičně nadšeně. Zatímco zpod transparentu „TONAKO zdraví 1. máj“ se ozývalo tak akorát ukňourané „Ať žije mír“ následované kvílivým „Ať žije soudruh Stalin“. Až jim museli megafony pomáhat strategicky kolem ulice rozmístění propagandisté. Ti, oblečeni v montgomerácích, stáli na rozhlasových vozech a řvali do mikrofonů hesla. Jejich hlasy duněly z reproduktorů na sloupech a odtamtud šly zpět do rozhlasu. Mladí sportovci kupodivu hravě přeřvali i ampliony. A postupně mládežnické skandování mohutnělo. Bylo to tím, že k běžeckému oddílu se přidali i učni z nějakého učiliště, o jejichž úsilí svědčily naběhlé žíly na krku. A světe, div se, přidružil se i oddíl dorostenek volejbalistek, které se rychle zamíchaly mezi mladé běžce a svými jemnými, ale silnými budovatelskými hlasy podpořily skandování. To už bylo podivné nejen mně, ale i různým dohlížitelům, takže jsme se všichni zaposlouchali do toho, co to ti mladí lidé vlastně tak nadšeně vykřikují.

Václav Vlk st

_______________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/