Je po všem. Firma AeroMobil jde do konkurzu, slovenský výrobce létajícího automobilu končí po dvanácti letech produkci. Někdo nad tou zprávou zaslzí, že zase jeden sen zhasl, někdo si naopak odplivne. Dvanáct let tahali z investorů peníze a kdo ví, jak to bylo s dotacemi. Jako realista poznamenám, že to není ani první, ani poslední pokus toho druhu. Létající automobil Waterman Arrowbile vzlétl v Americe v roce 1937. O tři roky později Henry Ford řekl: Zapamatujte si má slova. Kombinace letadla a automobilu se blíží. Můžete se smát, ale ta doba přijde. Myšlenky se ujala americká armáda, ale ke skutečně použitelnému létajícímu automobilu dospěl až největší padouch všech dob Fantomas. Jeho létající citroen můžeme obdivovat od roku 1965 ve filmu Fantomas se zlobí.

Myšlenka má samozřejmě odezvu v literatuře. Připomenu Epouvantu sestrojenou inženýrem Roburem. V podobě automobilu poráží Epouvanta v automobilových závodech i speciál Laurin & Klement. V oboru univerzality nasadil inženýr Robur laťku hodně vysoko, jelikož jeho automobil nejen létá, ale i plave pod vodou jako ponorka. Nicméně projekt firmy AeroMobil zjevně mířil trochu jinam, šlo o prosazení individuální letecké dopravy. Myšlenka byla velmi živá na přelomu devatenáctého a dvacátého století a žila i o padesát let později. Rozvedl ji v knize Krtoryt contra ptakolet Hanuš Sedláček. V knize jde o to, zda je lépe zavést ke každému domu metro, anebo na každé střeše zřídit plošinu pro individuální letadla. Řešení je geniální svou prostotou: zavedou se oba systémy, podzemka ve sklepě, letiště na půdě!

Bylo mi jedenáct, kdy vyšel český překlad Lemových Astronazů. S hořícíma ušima jsem pak četl popis běžeckého závodu na dlouhou trať, kdy diváci byli v helikoptérách a sledovali závod shora. Líbilo se mi to, ale kacířsky jsem se ptal, jak to, že se ty helikoptéry vzájemně nepomlátí a jak se tam nahoru všechny vedle sebe vejdou. Andersenovsky prostoduché děcko udeřilo hřebík na hlavičku. Prostor, to je, oč tu běží.

Jistě že je možné vyrobit létající automobil, je to možné a už se to mockrát povedlo. Co ale s tou věcí, když vzlétne, a co s ní, když pojede po silnici? V současné době se rozhoduje o přechodu od klasického automobilu k elektromobilu – zavádí se lidový výraz „spalovák‟. Řeší se, zda má výfuk být v autě nebo elektrárně a odpověď zní, že pokud možno nikde. Vůbec se ale neřeší, že jak spalovák, tak taky elektrák zaujímá prostor a ten není nafukovací. Už dlouho trestáme vyšší kubatury spalováků vyšším povinným ručením, někde to řeší vyšším zdaněním. Nevím ale o státu, který by zdaňoval rozměry vozu. Stát by se nemusel bát, že mu auta uletí do vzduchu. Mohl by je pochytat na zemi s metrem v ruce a danit je a danit, až by… Až by se auta začala dělat menší, tak je to prosté.