Jsem přesvědčen, že většina dospělých lidí toho padoucha dobře zná, i když někteří se raději kamarádí s panem Macem, další s panem Linuxem. Ale na mne si pan Windows zasedl. Možná dokonce osobně. Pravidelně mi totiž dělá naschvály.

Na to, že mi občas „vymrazí“ počítač do podoby „ztuženého pokrmového tuku“ a já ho pak musím třeba i několikrát restartovat, jsem si už v podstatě zvykl. Ale pro to, co mi dělá letos, nenacházím pražádnou omluvu.

Vzhledem k tomu, že patřím mezi takzvané počítačové poseroutky, snažím se předejít případným škodám na počítači způsobeným přepětím při zásahu blesku do místní rozvodné sítě tím, že ho nejenom vypnu, ale vytáhnu i ze zásuvky. Jsem typ až pedantický, takže vytáhnu ze zásuvek a rovněž fyzicky odpojím i všechna s počítačem související zařízení.

Když je bouře skutečně blízko a nad Sadskou už „hromy divo bijů“, sáhnu do zásuvky (v tomto případě u mého pracovního stolu) a vytáhnu svou oblíbenou svíčku „hromničku“, zapálím ji a naliji si kalíšek rumíčku. Jéžišmarjá, co to kecám, tuzemáčku. A od té chvíle na rozdíl od Jana Wericha trávím bouřlivý čas v „činorodém klidu“.

Ale v poslední době se mi to díky panu Windowsovi nedaří. Ten totiž dokáže využít téměř každé bouřky k tomu, aby mne naštval. Popíši dnešní odpolední situaci:

Jedna, dvě, bouřka jde. Rychle ještě zkouknu situaci na serveru Českého hydrometeorologického ústavu, abych zbytečně nestahoval kalhoty, když bouře je ještě daleko, uložím rozpracovanou práci a kliknu na povel „Vypnout“.

A v tu chvíli se dostaví do mého počítače pan Windows a sdělí mi, že se bude instalovat jakýchsi 16 aktualizací a že po dobu jejich instalování nesmím počítač vypnout.

A já přímo fyzicky trpím. V zoufalosti chodím po kanceláři a po očku, abych počítač neustálým sledováním neurazil, koukám, jak těch aktualizací téměř neubývá. Venku je průtrž a bouřka jako sviňa. Dochází mi nejen trpělivost, ale i rum.

Konečně je hotovo a počítač se vypnul. Ale venku už zase svítí sluníčko a já a dvě promile znovu spouštíme počítač. Za chvíli už na mne pan Windows zase kouká. Posílen rumíčkem jsem získal potřebnou odvahu. Kouknul jsem přímo do monitoru a otevřeně mu řekl to, co léta jsem si přál:

„Pane Windowsi, už mne neserte!“