„Tam, tam,“ začali volat lovci po prvních salvách. Každý pak ukazoval na jinou stranu. Co a kde spatřili jsem ze země neviděl. Vnořili se hrdinně do vysokého rákosí a každý zamířil jinam. Ihned se odtamtud začala ozývat střelba jak od Verdunu, a „dým stoupal jest jak z pálenice“, jak se říká v Bibli. A já jenom čekal, koho přinesou prvního zastřelenýho.

Kupodivu po šíleném střeleckém intermezzu, kdy se z rákosí ozývala střelba a výkřiky jako „Hajde, hajde, Vladimir!“, „Tova si ty, Rusi?“ (Rusi je bulharské mužské jméno), „Glupan!“ (blbče!) a podobně, vynořili se lovci z houštin rákosí a k mému největšímu úžasu nesli jednu zastřelenou kachnu a jednoho na kost hubeného zajíce. Toho možná z toho kraválu trefila pepka, protože střelnou ránu jsem na něm neviděl.

Úspěšný lov bylo nutno zakončit přípitkem a vydali jsme se k vesnici. Z dálky bylo vidět její kamenné zdi kolem zahrad, nahozené směsí bláta a písku a pak obílené vápnem. To jako vzpomínka na doby, kdy tyto vesnice přepadali turečtí nájezdníci. Pak zasvítily střechy a pak už nevím. Ale nějak jsme domů trefili. Tam na nás čekaly, jak je to na celém světě, kde existují manželství, naše ženy, matky, dcery a babičky a udělaly to, co dělají všechny rozumné ženské v takovémhle případě. Odzbrojili nás a uložily někam do ticha chladu.

Mezitím se v Praze soudružky vrátily na zasedání ÚV KSČ, páč už měly napečeno. Soudruh Antonín Novotný si vzal slovo a promluvil k soudruhům rovnou z hlavy a bez papíru, čímž bylo i jeho největšímu příznivci jasné, že je to naprostý blbec. No, tuhle chybu po něm u nás i v jiných lido-demo předvedlo v dalších desetiletích několik vůdčích soudruhů, že ano. Takže veřejně prasklo, že dotyčný je přes vysokou funkci, no řekněme, duševně mdlý. V poslední době se to stává i našim, éé řekněme, tedy ééé, demokratickým politikům.

Takže já jsem v klidu ležel na gauči ve vesnickém nóbl pokoji, přemýšlel, kdy se přestane točit strop a nic jsem netušil o tom, že v Praze právě začíná Pražské jaro. A že relativně brzo potom přijedou tanky a ty tanky že budou první předzvěstí konce Svazu sovětských socialistických republik. V místním rozhlase ten den z Prahy pravili, že soudruh Novotný měl řeč a na Svobodné Evropě kombinovali, který tajemník vystřídá kterého.

Že se právě tvoří dějiny jsem nevěděl ani já, ani komentátoři ani prognostici. A od té doby vím, že nejen že se nemá věřit prognostikům, ale že některé světodějné události je nejlepší prožít na lovu divokých kachen. Kdybych býval byl u něj zůstal, mohl jsem se vyvarovat mnohých dalších nebezpečenství. A kdyby byly bývaly byly soudružky z ÚV KSČ nechtěli místo nudných projevů na zasedání Ústředního výboru jít raději domů péct vánoční cukroví, protože to považovaly za rozumnější než poslouchat báchorky o tom, jak to „lepší příští“ už bude příště lepší, bůh ví, kde a jak bychom žili. Dubčeka by nikdo neznal…

Ale některé věci by se asi nezměnili. Jak se vykládalo po srpnu 68, že není pravda, že v Sovětském svazu – Rusku, nedělají nic pro výjezdy do zahraniční a poznávání cizích krajů u svých obyvatel. Oni vždycky tak nějak plus / mínus 20 let oblečou svoje mladé kluky do erárních obleků, zajistí jim dopravu a pošlou je hromadně někam za hranice.

Když se tak podívám do minulosti, a i dnešní přítomnosti, on to snad ani nebyl fór ale smutná skutečnost.

Václav Vlk st.