Tak zní slavné polské bojové heslo. Polska při mé návštěvě v červnu 1968 „Jeszcze nie zginęła“, ale já jsem měl při návštěvě Polska skoro namále. Pravda je, že za to mohli Poláci nikoli přímo, ale jen tak oklikou přes svoji „Wódku Wyborowu“.

Jak praví klasik: „život nám tropí neuvěřitelné kousky“. A mně až do května 1968 vůbec napadlo, že bych někdy do Polska jel. Pro mladší generace je to skoro nepochopitelné, ale my jsme se s Poláky od roku 1919 – hlavně po válce o Slezsko – na Těšínsku neměli tak nějak moc rádi. Ani v době, kdy jsme byli všichni společně v táboře míru a socialismu, jsme k sobě nelnuli. Sice tady ve fabrikách dělalo tolik polských dělnic, že to místy občas vypadalo, jako dneska s Ukrajinci. Nebýt tehdy Polek, už tehdá by naše textilky zkrachovaly.

A výlet do Polska? Když jel člověk na výšlap třeba do Krkonoš, tak byl upozorňován, že pokud přejde polskou hranici, tak ho Poláci chytí a odsoudí k tomu, aby tři měsíce makal na nové výstavbě Varšavy. Nikdo nevěděl, zda je to pravda, ale věřili tomu všichni. A také navíc, co by člověk dělal Polsku, když tam byla bída s nouzí a bolševici stejně jako u nás. A studený moře! Takže když přišel příkaz z ministerstva, že učni národního podniku Barvy a laky, tedy z chemického průmyslu, pojedou povinně do Polska, a to se družit na jakési setkání mladých chemiků z pokrokových zemí, s náma na učňáku skoro seklo. Pravděpodobně si jakýsi socialistický úředník všiml, že místo „lučebník nátěrových hmot“ se náhle před půl rokem obor přejmenoval na „provozní chemik nátěrových hmot“, a hned toho využil. Asi si dotyčný myslel, že „lučebník“ je něco jako název alchymistů, co byli půvabně vykresleni ve filmu „Císařův pekař a pekařův císař“. Tam alchymista připravující slivovici odpovídá císaři Rudolfu II. na dotaz, co to dělá: „Jamalalicha? Jamalalicha. Jamalalicha, i paprťála, chánua, chánua, e chánua, e chánu, džalala, džalala-a, a paprťála. Tasparta maznalika zamáz piskurty, jarda, piskurty, patláma, patláma, patláma a… žbrluch!“ A na konci scény dostane císař Rudolf II. koštnout slivovice.

Takže soudruzi, když to nejsou „lučebníci“, ale teď „provozní chemici“ musí být něco nového vědeckého a socialistického. Tedy pojedou!

Co teď? Těch potřebných 15 učňů se dalo lehce vybrat a dostali to příkazem, ale kdo bude ustanoven vedoucím? Zájem byl nulový, ba dá se říci, že až hluboko minusový. Takže to nakonec dopadlo jako v té francouzské písni o tom, jak francouzská rybářská bárka zabloudila na moři, a když docházelo jídlo, bylo rozhodnuto, že je nutno někoho obětovat. V textu písně se říká: „…los padl na nejmladšího“…. a pokračuje slovy „…snědli ho s bí, s bí, s bílou omáčkou... ole, ole, ole.“ Protože jsem byl v pedagogickém sboru jednoznačně nejmladší, byl jsem obětován já. Ne že by si ze mě udělali v oběd, ale napsali nahoru že budu vedoucí a poslali se mnou jako další „dozor“ mladého vychovatele z učňovského internátu. Představa že by učni oboru „Lučebník nátěrových hmot“ mohl něco přispět k setkání skutečně chemiků někde ve Varšavě, byla šílená. Ovšem pokoušet se to vysvětlit někomu „nahoře“ bylo asi stejně úspěšné jako dneska přesvědčovat ty nahoře, že pokud existuje průmyslová společnost, nemůže existovat bezemisní svět.

A jelo se. Jistěže vlakem, a to druhou třídou. Na koženkových sedačkách. Až nahoru k moři zvanému Baltské do města zvaného Gdaňsk. Tedy správně ještě dál do lázeňského městečka Sopoty. Při pokusech zjistit, jak je to s možností koupat se v Baltském moři, jsem narazil pouze na jednoho starého dědečka, který byl na břehu Baltu za první světové války. A ten tvrdil, že do takového moře se dá vlézt jenom v podvlíkačkách. To, aby ti neumrzlo – víš co.

Přesto jsme si s sebou plavky vzali. Když jdeme do lázní na břehu moře, tak do toho moře vlezeme, kdybychom si pod ty plavky skutečně měli navléct podvlíkačky.

Ubytování v jakémsi studentském rekreačním středisku – takový ten typ který našinci znají spíš z Německa pod názvem „Jugendherberge“, bylo celkem příjemné. Při procházce po tzv. lázeňském korzu jsme zjistili, že koupit se tam nedá vůbec nic. Anebo za příšerné ceny. Jedno jablko vyšlo na osm korun. Nezbylo než zakoupit to, čeho bylo všude dost a za rozumnou cenu. A to polské vodky.

Václav Vlk, st.