Letmo jsem si všiml zmínky, že týdeník Respekt měl besedu nebo snad tiskovku s dětmi a že ty děti byly výborné a skvěle komunikovaly. Jen mě ta zmínka pošťouchla, abych si oživil svůj trvalý pocit, že dnešní děti jsou výborné a skvěle komunikující. Kdybych měl vyjmenovat, co všechno se změnilo za poslední dekády k lepšímu, tak zrovna tohle by patřilo do první desítky mých preferencí. Když s nimi mluvíte, mám na mysli cizí děti, třeba u nás v ulici je spousta malinkých i větších dětí, nestydí se, zavedou řeč, zkrátka je s nimi příčetná komunikace, Někdy až moc příčetná, jak doložím.

Jeden drobný projev neboli symptom – mám to od vnučky, ale myslím že je to obecnější jev – když mluví o jiných dětech, tedy mluvila, teď bych ji urazil slovem dítě – tak to nebyly „děti‟, ale „lidi‟. Bylo tam patnáct lidí, to je ta výpověď, znamená to, že tam bylo patnáct holek a kluků. Žádné děti neřkuli dědka, to musíte jet do Ostravy, abyste narazili na děcka.

K té až moc příčetné nestydlivé komunikaci – to mě jednou přiměli k besedě s malými dětmi, třetí, čtvrtá třída, čili lidi tak deset let staří. Podotýkám, že je to příhoda pro mě už historická. Měl jsem k nim nějaké povídání a pak, ať se ptají. Holčička v první řadě, ručička nahoře.

„Tak copak chceš vědět, děvenko?‟
„Pane Neff, vy se s tou Krbovou taháte už moc dlouho, kdy do toho konečně praštíte?‟ pravilo děcko a já s tím přišel domů a Ljuba usoudila, že je to dobrý nápad a tak jsme se vzali. Někdy ale je ta komunikace jak řečeno až moc příčetná. To jsem byl taky ve škole a vysvětloval princip svého fantastického příběhu pro mládež Tajemství pěti světadílů: uvnitř planety Země je obrovská jeskyně a padoucha napadne udělat díru do mořského dna a vypustit moře do jeskyně a zmocnit se pozemků na dně oceánů.

Vyletěla ruka příčetného komunikátora.
„Pane! Pane! Kdyby se vypustilo moře, tak do něho tečou řeky a ty by ho zase napustily.‟
„Milý mladý příteli,‟ řekl jsem velebně, „budete se učit o jevu zvaném koloběh vody v přírodě. To znamená...‟
„Pane, pane,‟ nedal se. Vidím ho před sebou, měl červenou mikinu. „To já znám. Kdyby ale ty řeky nenapršely, tak by všichni lidi umřeli a jaký by mělo smysl mít ty pozemky, když by se nedaly někomu prodat?‟
Tak pravil moc příčetný komunikátor a upíral na mne oči poznamenané touhou po vědění.
„Děkuji za výbornou otázku,‟ řekl jsem, „a přejdeme k jinému tématu. Má někdo další dotaz?‟