aneb Policie České republiky radí

Oběšení:

Oběsím se doma na háku od lustru. Bydlím-li sám, nezapomenu zavřít plyn a otevřít okno – kdo to má pak po měsíci čuchat. Volím dostatečně dimenzovaný hák a lano, není nic horšího, než když se sebevražda promění v distorsi kotníku. Pusu si přelepím leukoplastí, abych nepozvracel toho, kdo mě bude odřezávat

Pokud nemám hák nebo se utrhnu, dojdu se oběsit na půdu na trám. Židli s sebou a nezamykám se, aby policie nemusela vyrážet dveře (zejména to platí u těch starých plechových protipožárních dveří).

V přírodě se věším na místě z dálky viditelném. Není nic horšího, než jeden oběšený a pod ním tři důchodkyně, které dostaly infarkt, když se jim v úrovni očí znenadání zhouply nohy – to je pak děsného papírování.

Skok z okna:

Pokud bydlím v paneláku, kde není půda, tak skočím z okna. Padám zásadně mimo hlavní chodecké trasy a na asfalt, abych se pohřební službě lépe seškrabával.

K zemi se přibližuji po hlavě, aby to bylo tutové a abych neplýtval financemi na zdravotnictví.

Skok z mostu:

Volím dostatečně vysoký most – např. Nuselský – a skáču v noci a rychle. Nedělám to napínavé hodinovou přípravou a konzultací s psychologem a policií, protože vím, že oni nemají čas na zbytečné debaty. Při pádu hlasitě křičím, aby chodci v zóně dopadu mohli včas uskočit. Pokud mám čas, rozprostřu na místo dopadu igelitovou plachtu, případné si před skokem obléknu igelitový pytel (ani pohřebáci nemají času nazbyt).

Zastřelení:

Volím potřebnou ráži a druh střeliva – nepředimenzovávám, ale také nejsem zbytečně lakomý – a vybírám si spolehlivou zbraň, kterou si vyzkouším. Ostatně je to naposledy v životě a dělám to pro sebe, tak můžu být trochu výtaha a nebudu přece sám na sobě šetřit. Volím trasu z ucha do ucha nebo ústy směrem dozadu. Zásadně se nestřílím zpod brady nahoru, mozek na stropě se špatně sloupává, prostřelený prkenný strop a zastřelená důchodkyně o patro výš na náladě rovněž nepřidá.

Přejetí vlakem:

Hlavu mezi koleje, tělo ven, aby mě nemuseli pracně odmotávat z nápravy lokomotivy. Volím trati s pomalu jedoucími vlaky a zásadně se vyhýbám tratím rychlíkovým (policie má důležitější úkoly než sběr a kompletaci osob na trase Praha – Havlíčkův Brod).

Obecné zásady:

Vždy mám u sebe doklad totožnosti, u destruktivních metod navíc štítek z odolného materiálu s rodným číslem. Vážím si práce kriminálky, a tudíž jí usnadním identifikaci.

Nechám vlastnoručně psaný dopis na rozloučenou, čímž vyvrátím podezření z násilné smrti. Pokud dopis nemám komu dát, odesílám jej doporučeně policejní složce místně příslušné dle místa sebevraždy. V případě přejetí vlakem místně příslušnému útvaru železniční policie (pokud nevím, kam až dojedu, tak útvaru, v jehož působnosti je konečná stanice vlaku, kterým se nechám rozjet). Vždy řádně popíši místo sebevraždy, ve složitějších případech nebo při nepřehledném terénu přiložím náčrtek.

Volím takové místo, kde mě najdou dřív, než začnu zapáchat, nebo adekvátní jiná opatření – např. v zimě, když mrzne.

Volím takové místo, kam může zajet osobní automobil a pohřební Avia. Nejsem žádná významná osobnost, aby se se mnou někdo tahal ještě po smrti.

Nevolím různé avantgardní metody – rozpuštění v kyselině, převálcovaní apod. –, jelikož jsem si vědom, že tyto nestandardní metody se hůře objasňují, a nekomplikuji tak jiným jejich práci.

*******************************************

Budoucnost podle sluníčkových multikulturalistů

Zahradní lehátko podle Ládi Hrušky za 5 Kč