V železářství:
„Chtěla bych drát.“
„Je mi líto, ale peří nevedeme.“

Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malýma holčičkami.
„Mamiko?“ ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška.
„Copak, zlato.“
„Mamiko, kulva se nežíká viď?“
Maminka zalapala po dechu:
„Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit.“
„A mamiko?“ ozvalo se znova.
Pán před nimi se začal maličko otřásat v základech. Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný.
„Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?“
Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška:
„Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?“
Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci.
Pán před nimi, zlomený v pase, se už nepokrytě smál, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou.
A přišlo to znovu:
„Mamiko?“
„Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě.“
„Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na pinďoula, má ho pšeci nemocnýho.“
Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen.
„Alžbětko,“ promluvila zadumaně ta starší, „já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej.“
A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá.
Myslím, že do tý lékárny už opravdu nepojedou.

Prosba České psychiatrické společnosti:
Přátelé. To, že v karanténě mluvíte se svými zvířátky, rostlinami nebo vybavením domácnosti, je NORMÁLNÍ. Kvůli tomu volat nemusíte. Odbornou pomoc vyhledejte, až když vám začnou odpovídat.
Děkujeme. Vaši přetížení psychiatři.

Strojvůdce Vaněk leží v nemocnici zraněný po srážce rychlíku s nákladním vlakem. Jenom díky jeho chladnokrevnosti a zkušenosti nedošlo k nedozírným škodám a ztrátám lidských životů. Ministr dopravy se svým doprovodem jej osobně navštíví a pustí se spolu do srdečného rozhovoru:
„Tak jak se vám vede, pane Vaňku?“
„Už je to lepší, pane ministře.“
„Jak dlouho už jezdíte?“
„Dvacet osm let.“
„A kolik je vám roků?“
„Jedenapadesát, pane ministře.“
„Jste ženatý?“
„Ano.“
„Hmm... tak mi řekněte, jak vlastně k tomu neštěstí došlo?“
„Totiž, pane ministře, jak se to tak stává. Nedával jsem pozor a pak už jsme se holt museli vzít.“

A jeden proti lidskosti:
Jdou dva malomocní chlapečkové do školy a jeden povídá:
„To jsem zvědav, co nám dneska odpadne.“

(Minulá dodávka chtipů od Chechtavýho tygra zde.)

*****************************

Vincent (@ta_janka)

Neviděli jste našeho hafíka?