31.5.2020 | Svátek má Kamila


VZPOMÍNKA: Černobyl – chvíli poté

9.4.2020

Jsou výročí kulatá i méně kulatá. Ta první si připomínáme plánovaně a s předstihem. Ta druhá se ohlašují víceméně sama, spontánně, v kontextu s událostmi právě probíhajícími. Za necelý měsíc, přesně 26. dubna, si tak svět může připomenout, co se stalo před nekulatými třiceti čtyřmi lety. Také v kvetoucím jaru, pár dní před tradičním svátkem tábora míru a socialismu Prvním májem. Ano, byl to výbuch jaderného reaktoru v Černobylu. S jednoznačným celosvětovým zdravotním (s odstupem připusťme, že daleko méně drastickým, než se zprvu odhadovalo), ale zato zásadním psychologickým dopadem.

Tehdy jsme spolu s mojí paní byli „vědeckými pracovníky“ Ústavu experimentální botaniky ČSAV v Praze Vokovicích, který sídlil hned vedle koupaliště Džbán. Bývalý klasicistní hospodářský dvorec, v šedesátých letech přestavěný na radiobiologické pracoviště, zahrnoval laboratoře různých kategorií bezpečnosti a rizika, včetně takzvané „trojky“. Takto „prozářených“ komplexů měla tehdy celá ČSAV jen několik. Po dovozu z „Veverek“ (ÚVVVR – Ústav pro vývoj, výzkum a využití radioizotopů) se zde připravovaly i naředěné roztoky radiochemikálií pro různé uživatele. Pokud si dobře vzpomínám, vedle izotopů vodíku či uhlíku se pracovalo i se sírou, fosforem, ale také se stronciem. Součástí pracoviště byly i betonové podzemní bunkry pro dočasné skladování radioaktivního odpadu. Samozřejmě tu všude platila přísná provozní pravidla. Citlivé dozimetry hlídaly mimo jiné vstupní a výstupní hodnoty radioaktivity u osob procházejících přechodovou smyčkou.

Celý areál po restitucích koupila firma Olympus a přebudovala ho ve své reprezentativní sídlo. Maje v podvědomí japonskou „post-hirošimskou fobii“ byl bych věru rád věděl, jestli tušili něco o místním „geniu loci“. Zřejmě ano. Jako významní odběratelé jejich mikroskopické techniky jsme tehdy obdrželi pozvání na slavnostní otevření onoho komplexu. Mohl jsem se tak mj. pokochat sugestivním obřadem očištění místa od všelikých zlých démonů. Vymítačem byl šintoistický kněz v příslušném oděvu, strašidelné masce a vybavený flétnou. Protančil exteriéry i některými interiéry a nabízené saké stvrdilo počátek úspěšného podnikání.

Ale vraťme se zpět do roku 1986. Černobylský výbuch nastal před víkendem. První velmi střídmé informace propustil TASS až v pondělí 28. dubna. A my jsme tedy pochopili, proč se geigery v naší radiologické smyčce mohly strhat nikoliv při odchodu personálu, ale při jeho příchodu. Přesnější údaje o dávce na našem oděvu či obuvi bylo možné naměřit jen překlapnutím kalibrace měřičů o jeden až dva řády. Šéfkou oddělení byla tehdy nesporně velmi inteligentní a schopná dáma, inženýrka chemie, leč současně předsedkyně místní stranické skupiny. Jejím prvním příkazem proto bylo: „Snižte citlivost měřáků a nešiřte paniku!“ Na každý pád se na řadu dalších týdnů staly tyto naše pracovní prostory možná „nejčistším životním prostředím“ široko daleko.

Tímto ale není můj výčet osobních černobylských vzpomínek vyčerpán. V plné síle ožily pouhá čtyři léta poté. Na říjen roku 1990 totiž stále ještě existující Akademie nauk svolala do Kyjeva „Vsjesojuznuju konferenciu po rostlitelnoj biotechnologii“. Patřičně velkou a slušně mezinárodní. Její společenskou součástí byly různé exkurse. Nádhernou Kijevsko-pečorskou lavru jsem již několikrát viděl, Zolotyje vorota také, po Dněpru jsem se plavil. Takže jasnou favoritkou pro mne byla návštěva tehdy ještě obecně nepřístupné „Zony“.

Černobyl

Černobylský komplex čtyř jaderných reaktorů byl postaven na řece Pripjať, jejíž přehradní jezero poskytovalo dostatek chladící vody pro provoz elektrárny. Nedaleko historického Černobylu (založen byl v roce 1193, v době stavby elektrárny měl asi 14 tisíc obyvatel) bylo uprostřed převážně borových lesů vybudováno nové panelákové město Pripjať (v době havárie s téměř 50 tisíc obyvateli). Voda z chladicích systémů byla vypouštěna zpět do jezera, které tak sloužilo nejen pro rekreaci, ale také pro chov ryb coby vítaného tradičního zdroje potravy i krmiva. Párou byl vytápěn i systém skleníků produkujících zeleninu i květiny.

Co z toho zůstalo „chvíli“ po havárii? Ano, chvíli: bereme-li v úvahu poločas rozpadu uranu, jsou čtyři roky vlastně okamžik. V době naší exkurse byl již zničený reaktor číslo čtyři zakryt „sarkofágem“, dva další byly odstavené, ale „jednička“ stále pracovala na plný výkon. A s ní fungovalo i okolní přidružené hospodářství. Původně kontaminované území bylo rozděleno do několika bezpečnostních zón. 

Ta nejvíce postižená centrální zóna byla oplocena ostnatým drátem a byla přístupná jen zaměstnancům a ostraze. Do těch vnějších se již načerno vraceli původní obyvatelé, zejména starších ročníků. Pro ně nějaká „radioaktivnost“ byla většinou mentálně zcela neuchopitelnou vymyšleností těch „učenejch“. Popravdě, nepřekvapilo mne to. Měl jsem už v té době téměř dvacetiletou zkušenost s nejrůznější „sovětskou“ a zejména ruskou realitou. Včetně poznání „russkoj duši“. Mizerný kádrový profil mne spolehlivě chránil před cestováním západním směrem. A hosté z východu velmi rádi přijížděli na dočasné pobyty k nám. Ti zvaní i ti nezvaní. Celkový závěr i dnes přetrvává. Ruská, ukrajinská či vůbec východoslovanská duše se nejspíš s tou naší překrývá jako ten X chromozom s Ypsilonem. Jejich je více všeobjímající než ta naše, ale trvale nese zřetelné stopy dávných Varjagů, Skytů či Zlaté hordy. A východního fatalismu. Stejně umřeme… Raději mezi svými záhonky brambor a zelí. Stroncium či cesium v houbách či v lesních plodech? Co to je?

Obdobně jako třeba v Národním parku Šumava ovšem nešlo „zony“ nějak celistvě vymezit. Nejhůře postižené oblasti se vyskytovaly zejména tam, kudy prošel „primární radioaktivní mrak“. Další oblasti byly kontaminované po následných rozptylech radioaktivity během hašení onoho Dantova pekla. Po oněch čtyřech letech však už bylo vcelku jasné, jaká je kde přijatelná délka pobytu, a kam je tedy možné turisty vpustit.

Konference měla odhadem několik set účastníků, hlavně občanů SSSR. Na exkurzi do zóny se nás neopatrných „avantjuristov“ přihlásilo možná třicet. Až na výjimky cizinců. Pro místní tenhle výlet zřejmě buď postrádal exotiku, nebo převážila nedůvěra v jeho bezpečnost. Každopádně po snídani přijel před hotel bytelný vojenský autobus, my jsme navlékli přes civilní oděv maskáče a na prsa byl každému přišpendlen rudý dozimetr. Obvyklá placička s kouskem filmu.

Kyjev je od Černobylu vzdálen něco přes sto kilometrů. Jižně. Jeho směrem výbuchový mrak naštěstí neletěl. Vzal to hlavně na sever či severovýchod. Nikoliv náhodou první poplach vyhlásily měřící stanice skandinávské. A ten úplně prvotní směr letu koncentrovaného výbuchového mraku se nám, pasažiram vojennogo avtobusa, zjevil, když jsme se přiblížili ke zmíněnému lesnímu masivu. Tamní krajina totiž není úplná placka a z jednoho návrší jsme ji chvíli měli z nadhledu jako na dlani. A spatřili jsme tak výrazný, několik desítek metrů široký pás rudých borovic táhnoucích se do dálky. Tenhle ekosystém dostal časem i svůj název – Rudý či Rezavý les . Údajně nyní zaujímá plochu asi 10 km2 a je považován za radioaktivitou nejvíce kontaminované místo na světě. Rudé zůstalo dřevo borovic, ale stromy přežily, jejich jehličí se postupně obnovilo. Ejhle, všemocnost přírody. Biochemická podstata onoho přebarvení není, soudím, ani dnes přesně známa.

Postupně jsme projeli uzávěrami jednotlivých zón. A začali jsme míjet první velká shromaždiště opuštěné a radioaktivitou promořené techniky. Zarůstala trávou a mladými stromky, zejména stylově berjozkami. Poslední „checkpoint“ a okraj města. Paneláky, náměstí, restaurace, letní kino, zábavní parky, stadion. A opět hlavně břízky. Na chodnících, na balkonech, na střechách, mezi patkami kolotočů… Okna paneláků zavřená, slepá, ale zasklená. Potenciální vandalové byli dávno evakuováni. A městem nikdo zbytečně nebloumal. Naopak, pečlivě si hlídal svoji exposiční dobu, od svého příjezdu do práce po odjezd.

V sále budov přilehlých k prvnímu bloku jsme si vyslechli povídání o současnu, téměř nic o minulu a málo o budoucnu. Období masivních dekontaminací už tehdy skončilo. Vnější ekosystém byl ponechán sám sobě. Většina nezalesněných ploch byla ošetřena hlubokou skrývkou. Kdepak: zemina, resp. ornice nebyla nikam odvážena, ba ani na haldy, jako o mnoho let později ve Fukušimě. Prostě se jen obrátila vzhůru nohama. Aby se ta nejhorší povrchová vrstva nerozfoukávala.

Vyvrcholením našeho programu však nesporně byla návštěva skleníků a hlavně kožešinových farem. Obé nadále „jelo na plno“. Pomidory i ogurci pro Kyjev. Také květiny. Pro potěchu oka několik pokusných skleníků – zejména s výsevy semen z ozářených jehličnatých porostů. V paměti mi zůstaly nejrůznější čarovějníky či přirozené bonsaje. Obludky různě plazivé, různě se větvící, se zřetelným rozpadem apikální dominance. Ne, dvouhlavá telata, kolouchy ani zajíce jsme neviděli. Ani živé, ani v lihu. Zato prohlídka tamějších kožešinových farem mi zůstane tristní vzpomínkou pro celý život.

Farmy chovaly široké spektrum zvířat. Od polárních, zejména „modrých“ lišek, přes hranostaje, soboly a kdovíco ještě. Z laického pohledu byla zvířata v dobrém stavu a čilá, pokud pomineme psychickou deprivaci klecového chovu. Otřásla mnou však ona zcela odosobněná „recyklace“ dříve svobodných, nikdy nedomestikovaných, ale zde rutinně „zpracovávaných“ živočichů. Krmena byla rybami z jezera. Dodnes (asi) nemáme data o míře prvotní radioaktivní kontaminace tohoto vodního rezervoáru. Vypuštěno či dokonce vybagrováno jezero nejspíš nikdy nebylo. Vody říčky Pripjatě odtékaly dál do Dněpru a do moře. Sediment obsahující nejrůznější povýbuchový spad do nich postupně uvolňoval další a další radioaktivitu. Ryby v radioaktivních vodách přežily. Někteří klecoví chovanci přísun radioaktivní potravy přežili také, jiní ne. Také maso kožešinových zvířat bylo použito jako krmivo. Kosti nikoliv – ty „svítily“ už příliš. Do srsti se údajně „radioaktivnost“ příliš neukládala, přesto se kožešiny před odvozem pečlivě třídily. Ty převyšující danou normu (kdo a jak ji stanovil, jsme nepochopili) směřovaly na vnutrennuju torgovlju . Ty necvakající šly inostrancam.

Den zvolna končil, byl čas na návrat. Ne, ani potmě rudé borovice nesvítily. Autobus doputoval k naší gostinici, svlékli jsme maskáče, vrátili jsme dozimetry, poděkovali jsme ochrance. A šli to dobrodružství aspoň trochu zapít.

Bohužel, žádné fotografie z této akce nemám. Zahraničním účastníkům nebyly vlastní fotoaparáty povoleny. Můj kyjevský kolega měl, pravda, svůj a já jsem se těšil aspoň na unikátní obrázky od ostnatým drátem pokryté zdi oddělující nádvoří sarkofágu. Leč šel čas a nic. Tož jsem napsal: „Jaroslav, gdě fotografii?“ Vcelku záhy přišla odpověď „Zděněk, fotoček nět. Fotopljonka, k sožaleniju, zčornala.“ Jak dopadl můj film v dozimetru, jsem se samozřejmě neptal. Taky proč. Čísla si nikdo nezapisoval.

Černobyl se stal pojmem a strašákem. Oprávněným. Jako symbol lidské a zejména politické arogance i hlouposti. A masivně zneužívaným – v obdobně arogantní a hloupé kampani proti jaderné energetice zastírající její unikátní přínosy. A vždy znovu ji dehonestující v případě malérů, jimž se lidstvo, nechce-li zalézt zpět do jeskyní, nemůže dost dobře občas vyhnout. Vzpomeňte jen na „případ“ Fukušima. Pokud se nechcete opírat jen o různé solidní zahraniční zdroje, či vyjádření paní doktorky Drábové, přečtěte si třebas výbornou knihu Vladimíra Wagnera „Fukušima I poté“.

Současná korona-tsunami se dotýká všech oblastí lidské aktivity. Jen díky ní jsme provedli jinak nepředstavitelný experiment, který ilustroval, jak velké je exhalační znečištění námi páchané. Měli jsme už možnost zhlédnout mapky jeho masivního poklesu nad Čínou v době wuchanského moratoria a pozvolného nárůstu chvíli po obnovení normálního života. V tomto kontextu a navzdory výše zmíněnému černobylskému stigmatu tvrdohlavě považuji jadernou energii za dosud jediný, nadějný a hlavně „čistý“ energetický zdroj pro současné i blízce budoucí lidstvo. Naprosto nesouhlasím s módní ideologickou argumentací jeho odpůrců. A pokud se, byť jako typický představitel oné COVID zranitelné skupiny, přece jen dožiji po-koronavirových časů, budu se zájmem sledovat, zda se ekonomicky i technicky zdevastovaný svět dokáže „bez jádra“ opravdu obejít.

Psáno pro dzurnal.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.