Raketoplán Endeavour odstartoval i s Krtečkem na palubě a tím otevřel cestu k poslednímu vzletu tohoto kosmického dopravního prostředku. Momentálně by to měl být 28. červen, kdy raketoplán Atlantis započne misi s kódovým označením STS-135 a to bude vůbec poslední kosmický let tohoto druhu.

Bez Krtečka na palubě bychom start Endeavouru ani nezaznamenali. Ze všech letů raketoplánu nejvíce pozornosti samozřejmě vyvolaly dva. 28. ledna 1986 se rozpadl krátce po startu Challenger se sedmi astronauty na palubě a stejný počet astronautů zahynul, když se 1. února 2003 Columbia vracela z kosmické mise. Letů tedy bylo i s tím dosud neukončeným 134 od dubna 1981, kdy začal ten první, byla to tenkrát právě ta nešťastná Columbia. Už tento údaj svědčí o rozpacích. 134 letů za třicet let, to jsou čtyři a něco za rok.

Raketoplán je dítko zplozené z vášní šedesátých let, kdy panovalo milostné nadšení pro kosmos. Byl vyhlášen za novou hranici lidstva. Ne nadarmo se první raketoplán jmenoval Columbia, jméno dostal po lodi Columbia, s níž Američan Robert obeplul svět, a taky podle modulu Apolla 11 a ten zase dostal jméno podle verneovky pojednávající o letu na Měsíc. Pilotované kosmické lety byly vnímány jako objevitelské, jako začátek expanze do měsíce. Ideu raketoplánu dobře vystihuje jeho anglická verze space shuttle. Pro slovo shuttle nemáme v češtině stoprocentní ekvivalent, kromě ne moc českého výrazu pendl. Je to prostě něco, co cestuje sem a tam. Shuttle bus je třeba autobus, který vás doveze od metra do obchoďáků ve Zličíně a zpátky. Space shuttle měl být pendl, který udělá stejnou službu mezi zemským povrchem a oběžnou dráhu. Co hlavního, bude to dělat rychle, bez problémů a za babku. Brzy se ukázalo, že to za babku rozhodně nebude. Původně to mělo totiž být v podstatě kosmické letadlo, které by vzlétlo, vrátilo se, nalilo by se do něho palivo a letělo by znovu, na rozdíl od kosmické rakety, která po cestě odhazuje jednotlivé stupně jako ten nejdražší odpad v dějin ách techniky. Když se ukázalo, že space shuttle bude mít také takový odpad, bylo zřejmé, že je něco v nepořádku.

Ovšem nejdůležitější je ta lidská dimenze. Inženýři a vědci mohou leccos vymyslet, pod podmínkou, že o to lidi stojí. Před padesáti lety lidé stáli o dobývání nejzazší hranice, dnes jim je lhostejná. O tom vcelku nelze pochybovat. Je tu ale jiná důležitá otázka: je dobře nebo špatně, že to tak je? Musí mít řádná civilizace nějakou hranici k dobývání? A je to opravdu tak, že jakmile se jí vzdá a postaví si nějaké ty limes, nějakou Hadrianovu zeď, je s ní konec?

O tom můžeme více či méně filosofovat a probírat to nahoru a dolů. Kolik na to máme času? Řekl bych, že tak deset patnáct let. Zkrátka do doby, než bude zřízena první čínská stálá stanice na Měsíci. Až se to stane, bude jasněji. Buď se obnoví kosmické závody jako v šedesátých létech mezi Amerikou a Sověty, nebo se budeme pošklebovat čínskému propagandistickému triku. Pak to s námi začne být opravdu zlé.

LN, 23.5.2011