Následující příběh, třebaže se zmiňuje a nebeském tělese, je především ilustrací toho, jaký byl již v minulosti vliv medií. V listopadu 1833 se v Anglii nalodila výprava Sira Johna Herschela (1792 – 1871) mířící do Jižní Afriky a vybavena kvalitními dalekohledy měla odtud studovat jižní oblohu, kterou astronomové do té doby zanedbávali. Pochopitelně; jižní polokoule naší planety tehdy neoplývala hvězdárnami, když některé její oblasti, mimo jiné právě Afriky, nebyly ani probádány. Sir John byl synem slavného otce, Sira Williama (1738 – 1822), který roku 1781 objevil planetu Uran, první po mnoha staletích. Od starověku znali astronomové planety až po Saturn.

Opusťme teď odplouvajícího Sira Johna a věnujme se protagonistovi tohoto vyprávění. Richard Adam Locke (1800 – 1871), potomek proslulého filosofa Johna Locka, pocházel stejně jako Sir John z Anglie, ale odešel do Spojených států, kde se posléze uchytil jako novinář u newyorského deníku The Sun vydávaného od roku 1831. Teď, po dvou letech, měl list náklad 8000 výtisků, které mimo jiné přinášely denně delší pojednání na vhodné téma. Právě taková pojednání, či eseje, se staly denním chlebem páně Lockovým, jenž dostával za každý výtvor 150 dolarů. Vydavatelé listu žádali zvýšení produkce a svou žádost doprovodili nabídkou dodatečného honoráře. Zvlášť druhá uvedená skutečnost podnítila pana Locka k aktivitě.

Do děje vstoupila náhoda v podobě výtisku anglického odborného časopisu Edinburgh New Philosophical Journal, jenž roku 1826 přinesl filosofickou úvahu o tom, zda by mohli být nějací živí tvorové na jiných světech, míněno vesmírných, především pak na Měsíci. Článek, jemuž by jinak bylo souzeno zpráchnivět na poličkách knihoven, se stal inspirací páně Lockovou a díky činorodosti tohoto muže se také nechtěně zapsal do dějin vědy. Jako výsledek právě zmíněné činorodosti se 25. srpna 1835 objevil v listu The Sun článek pod titulkem "Velké astronomické objevy, které nedávno učinil Sir John Herschel, LL.D., F.R.S.&C. na Mysu Dobré Naděje". V redakčním úvodníku se čtenáři mohli dozvědět, že list je potěšen, že může přetiskovat zvláštní přílohu z Edinburgh Journal, tedy naprosto nejčerstvější informace o objevech známého astronoma. Jen matematické pasáže budou vynechány, protože by nebyly příliš srozumitelné průměrnému čtenáři.

Pak už se čtenáři mohli pohroužit do údajných úvodních poznámek vydavatele edinburghského časopisu určených anglickým čtenářům, načež následoval text pro americké publikum. To se díky panu Lockovi dozvědělo, že „mladší Herschel, ..., již učinil nejpodivuhodnější objevy na každé planetě naší sluneční soustavy; objevil planety v jiných slunečních soustavách; získal obrázky objektů na Měsíci stejné kvality, jako když pozorujeme pozemské objekty prostým okem na vzdálenost stovky yardů; rozřešil také otázku, zda je tato družice obydlena, a jakým řádem tvorů .... .“

Stavidla páně Lockovy fantasie se otevřela dokořán, i když nutno přiznat, že se mu první část seriálu moc nepovedla. Bylo tam příliš mnoho technických dat o dalekohledech a rovněž složitější odborné výrazivo asi průměrného čtenáře nenadchlo. Přesto stoupl toho dne náklad listu The Sun na 12 000 výtisků. Druhou částí seriálu pan Locke vše napravil. Bylo to prý v půl desáté večer 10. ledna 1835, když se silné dalekohledy obrátily k Měsíci a vědcům se naskytla pozoruhodná podívaná: „... celé zorné pole zabírala krásně zřetelná ... čedičová skála.“

Přiznejme, že zatím to moc pozoruhodné nebylo; takový pohled očekával i podprůměrný čtenář. Vzápětí se však musel každému zatajit dech, protože o kousek dál prý pokrývaly měsíční terén tmavočervené květiny, podle člena výpravy dr. Granta údajně podobné pozemským vlčím mákům. Se stromy, které dalekohled odhalil u paty další skály, si tento vědec nevěděl rady: „... byly nepodobné čemukoli, co jsem kdy viděl, s výjimkou největších tisů na anglických hřbitovech, jimž se do jisté míry podobaly.“ Zato zelené louky dr. Grant spolehlivě poznal, a nezapochyboval ani na chvíli, když se mu v dalekohledu objevil „krásný les jedlí, jednoznačně jedlí, jaké jsem neviděl ani ve svých rodných horách.“ Dojatý badatel už chtěl pod návalem dojmů odejít od dalekohledu, když náhle zjistil, že při panorámování malebné měsíční krajiny dospěl až ke břehu jezera, prý tak modrého jako hluboký oceán.

Dr. Grant byl zmožen dojmy, ne tak autor líčení, pan Locke. Naopak, to hlavní mělo teprve přijít. Ve stínu stromů se objevila zvířata, hnědá, prý velmi podobná bizonům. „Měla však velmi výrazný rys, který jsme později nalézali běžný téměř u každého měsíčního čtvernožce, jehož jsme objevili; totiž výrazný masitý výrůstek nad očima, který vedl přes čelo ... mohli jsme zřetelně pozorovat tento závěs ze srsti ... zvedaný a spouštěný ušima.“ Jak se dále dočítáme, dr. Herschel prý bystře usoudil, že si tak zvířata chrání oči před silným kolísáním světla a tmy na Měsíci.

Nezůstalo jen u měsíčních bizonů. Další čtvernožci, olověně modraví velcí asi jako kozy, měli jediný roh vyrůstající z čela. Tedy jen samci; samice měly zato podstatně delší ocas. Popisem jednorožců skončil druhý díl seriálu, jenž přivedl The Sun toho dne k nákladu 19 360 kusů. Tehdy největší světový list, londýnské Timesy, měly náklad 17 000. Dveře v redakci The Sun se doslova netrhly. Dnes je těžko představitelné, že například univerzitní profesor matematiky z Virginie sdělil jinému listu, že nemá nejmenší pochybnosti o pravdivosti těchto zpráv. Profesoři matematiky z yaleské univerzity pro změnu žádali redakci o vynechané matematické pasáže, což bylo horší. Pan Locke se vykrucoval jen s obtížemi a nakonec tito vědci zjistili, že se stali obětí neuvěřitelného podvodu a že žádná příloha k Edinburgh Jornal vůbec neexistovala. Ale to jsme předběhli, protože další částí vrcholilo páně Lockovo dílo:

„... byli jsme překvapením šokováni, když jsme spatřili čtyři hejna velkých okřídlených zjevů naprosto nepodobných kterémukoli druhu ptáků, jak se pomalu snášejí z útesů na západní straně … napočítali jsme tři skupiny těchto tvorů, kráčejících vzpřímeně k malému lesíku. Určitě byly tyto bytosti podobné lidským, protože jejich křídla teď zmizela, a jejich držení těla při chůzi bylo vzpřímené.“ Zbývalo jen zjistit podrobnosti a pan Locke čtenáře nezklamal. Kráčející postavy prý byly zřejmě zabrány do rozhovoru soudě tak podle jejich gestikulace. Dokonce to byla patrně živá debata. Nebylo pochyb o tom, že šlo o rozumné bytosti.

Většina čtenářů listu The Sun jakoby naopak rozum ztratila, takže redakce musela najmout další tiskaře, aby zvládla poptávku po novinách. Bylo to několik skutečně hektických dnů, na jejichž konci přišlo vystřízlivění. Když další newyorský list, Journal of Commerce, chtěl otisknout celou sérii a žádal také o Edinburgh Journal, nezbylo než přiznat pravdu. Zřejmě byl Journal of Commerce první, který napsal, že všechno byl bohapustý podvod.

Epilog

Jediný, kdo zatím nic netušil, byl Sir John, ale jeho neinformovanost měla záhy skončit. Do Kapského Města se totiž vydal pan Caleb Weeks, Američan ze státu New York, majitel zvěřince, který chtěl v Africe doplnit o další zvířata. Na cestu si vzal také The Sun s úmyslem vyhledat slavného astronoma a zeptat se ho na podrobnosti. Pan Weeks si shodou okolností vybral v Kapském městě hotel, kam chodíval Sir John, když si občas zajel do tohoto města odpočinout a vyzvednout poštu. Díky této souhře náhod se oba muži záhy setkali a Sir John neskrýval své překvapení, když se dozvěděl, že se pan Weeks zajímá o další detaily jeho pozorování. Astronom vyjádřil své potěšení nad takovým zájmem, ale rád by prý věděl, odkud pramení, protože on sám zatím vůbec žádnou zprávu nikam neposlal. Odpovědí mu byly články z listu The Sun doprovázené ujištěním, že čtenářská obec všemu na slovo věří. Sir John na to reagoval výbuchem smíchu a pozval pana Weekse, aby mu vše podrobně vylíčil. Snad už jen dodejme, že se nesmáli američtí astronomové, jejichž odborným zprávám vědecký svět ještě dlouho potom nedůvěřoval.