28.10.2021 | Den vzniku samostatného československého státu


VĚDA: Země doktora Moreaua

1.8.2011

Za kanálem La Manche leží země, kde se polidštěním zvířat zabývají seriózněji než ve zbytku světa. Máme Brity následovat? Raději ne.

Anglický spisovatel Herbert George Wells by měl radost. Když v roce 1896 vyšel jeho román „Ostrov doktora Moreaua“, byla proměna zvířat na tvory podobné člověku čistokrevnou fikcí. Dnešní biologie by uměla mnohé z Wellsových vizí realizovat. A tak se nabízí tradiční etická otázka: „Smíme dělat všechno, co dělat umíme?“ Odpověď na ni hledala britská The Academy of Medical Science. Závěry svého pátrání vtělil šestnáctičlenný expertní tým pod vedením Martina Bobrowa z University of Cambridge do bezmála stopadesátistránkového materiálu nazvaného „Animals containing human material“. Poněkud kostrbatě to lze do češtiny přeložit jako „Zvířata obsahující lidský materiál“. Jde o čtení podnětné a zajímavé, ba přímo strhující. Možná napínavější než Wellsův více než stoletý román.

Pokusy na zvířatech mají v současné vědě nezastupitelné místo, i když se přitom nevyhneme tu více tu méně razantním zásahům do pochodů v živočišném organismu. Vypovídací hodnota výsledků takových experimentů pro humánní medicínu je omezena úměrně tomu, jak moc se daný živočich od člověka liší. Ideálním pokusným zvířetem by byl v mnoha studiích člověk, ale to s výjimkou několika zvrácenců typu Josefa Mengeleho považuje jen málokdo za přijatelné. Některé pokusy se provádějí na lidoopech, jiné na opicích a mnoho dalších třeba na hlodavcích, prasatech, ovcích apod. Čím je pokusný organismus evolučně vzdálenější člověku, tím menší je riziko, že mu vážně ublížíme. A tak se zkoumají dědičné příčiny lidských chorob (když to jen trochu jde) třeba i na muškách octomilkách. Určitý kompromis představuje „polidštěný“ živočich, kterého některým z mnoha biotechnologických triků „pošoupneme“ k hranici dělící člověka od zvířat. Jenže jak daleko je ještě slušné při tomto posouvání hranice zajít?

Můžeme vzít například lidský gen a vnést jej do dědičné informace myši. Myš má asi 23 000 myších genů, které se od těch lidských příliš neliší. Přesto si nikdo myš s člověkem nesplete. Už proto, že člověk například komunikuje komplikovaným jazykem, zatímco myšky si mezi sebou hvízdají ultrazvukem. U člověka se na vývoji řečových schopností významně podílel gen FOXP2. Myš má tento gen také, ale trošku jiný. Co se stane, když vybavíme myši lidskou verzí genu FOXP2? Na otázku, zda bychom to vůbec měli dělat, je už pozdě, protože výsledky pokusu publikoval početný mezinárodní tým v roce 2009. Studie vyšla v prestižním časopise Cell a ukázala, že se nebylo čeho bát. Myši s lidským genem FOXP2 nezačaly mluvit jako kniha. Měly pozměněné nervové obvody v hlasových centrech mozku, ale ultrazvukově „zpívaly“ skoro stejně jako myši, do jejichž dědičné informace vědci nezasáhli.

Motivem pro podobné zásahy nemusí být jen zvědavost. Například kozy, které nesou v dědičné informaci lidský gen pro bílkovinu antitrombin, vylučují tuto molekulu v mléce. Po vyčištění se dá lidský antitrombin používat jako lék pro pacienty ohrožené zvýšenou srážlivostí krve. Těmto lidem hrozí ucpání důležitých cév krevní sraženinou. To je komplikace vážně ohrožující nejen zdraví ale i život. Geneticky „polidštěná“ koza je vydatným zdrojem levného a účinného léku, který je na předpis dostupný i v České republice.

Není divu, že Bobrow a spol. tento typ „zvířat s lidským materiálem“ doporučuje tolerovat. V genetickém polidšťování zvířat nevidí nic, co by bylo eticky nepřijatelné. Samozřejmé je, že pokud zvíře v důsledku takového zásahu trpí, pak je to fakt hodný zřetele stejně jako v jiných případech zvířecího utrpení. Pokud by měly například kozy produkující lidský antitrombin tak sníženou srážlivost krve, že by jim hrozilo vnitřní krvácení, pak by bylo nutné vytvořit zvířata, která sice dávají méně léku, ale sama přitom netrpí.

Polidštit lze zvíře i jinak. Například tím, že do jeho organismu vneseme lidské buňky. To lze udělat na různé úrovni vývoje živočicha. Můžeme například dospělé myši s defektním imunitním systémem vnést pod kůži buňky lidského nádoru a následně sledovat, jak rakovinné buňky reagují na testovanou léčbu. Do myších plodů vyvíjejících se v těle matky lze vnést lidské buňky, které jsou předurčeny k tvorbě jater. Narodí se myši, které mají až 95 % jater tvořených lidskými buňkami. Na těchto zvířatech pak lze testovat léčbu mnoha lidských jaterních chorob, např. žloutenky typu B a C. Je možné také smíchat buňky myšího a lidského embrya a počkat, kam všude se lidské buňky v následujícím vývoji protlačí a co tam provedou. Výsledek takového pokusu se dá těžko předvídat. Můžeme například získat myš, která má v mozku významně zastoupeny lidské neurony, nebo myš, která má v pohlavních žlázách nezanedbatelný podíl lidských pohlavních buněk (vajíček nebo spermií).

Tento typ pokusů řadí expertní tým vedený Bobrowem do kategorie „hodné zřetele“. Než se k podobným pokusům přistoupí, je třeba, aby byly zváženy všechny potenciální přínosy a rizika. Jednoduše řečeno, na takový typ pokusů budou britští vědci potřebovat „papíry s razítky" příslušných institucí. Za kanálem La Manche už tedy nebude platit, že nic není zakázáno, a tak je všechno povoleno.

Za zvláště citlivé označili experti právě pokusy, při nichž se objevují lidské buňky ve zvířecím mozku a ve zvířecích pohlavních žlázách. Důvod je zřejmý i těm, kdo nečetli „Ostrov doktora Moreaua“. Co si počít se šimpanzem, který má většinu lidských neuronů v mozku? Měli bychom mu vydat občanský průkaz a přiznat volební právo? A co s makakem, který ve varlatech produkuje lidské spermie? Pokud bychom toto sperma použili pro oplození lidského vajíčka ve zkumavce, mohl by se makak stát otcem dítěte. Měl by snad spolurozhodovat o tom, co se s „jeho“ dítětem stane?

Aby se Britové podobným dilematům vyhnuli, postavili „mimo hru“ pokusy, při kterých by byl lidské nebo zvířecí matce vnesen do dělohy „míchaný“ lidsko-zvířecí zárodek, z něhož by se mohl takový „problémový tvor“ narodit. Jako nepřijatelné jsou uvedeny i experimenty, při kterých by se zvířata produkující lidské pohlavní buňky pářila s normálními zvířaty a vznikali by lidsko-zvířecí hybridi (mezidruhoví kříženci).

Proměnila se Británie díky materiálu Bobrowovy komise na „zemí doktora Moreaua“? Kdepak. Právě naopak. Dokumentem „Animals containing human material“ se Británie stává první zemí na světě, kde je realizace Wellsových vizí prakticky vyloučena. Je proto hodna následování. Bude přitom namístě opatrnost a rozvaha. Neuvážené kroky mohou napáchat více škod než užitku. Když například čeští zákonodárci naposledy „navštívili tuto oblast“, vytvořili zákon, jehož některé paragrafy zakazovaly vnášení lidské dědičné informace do zvířecího organismu. Postavili tak do role desperáta prakticky každého, kdo by chtěl vyrobit podobný lék, jaký dojí v mléce již zmíněné kozí producentky antitrombinu. Zákon dokonce pamatoval vysokými pokutami a až třemi roky odnětí svobody nepodmíněně na ty, kdo by se něčeho podobného dopustili jako členové organizované skupiny a získali přitom významný prospěch. Když vezmeme v potaz, že vědecký tým je takovou „organizovanou skupinou“ (některé týmy by šlo ve smyslu tohoto zákona bez uzardění označit za „mezinárodní gangy“) a že vědecké platy a radost z objevování lze s jistou mírou nadsázky považovat za „významný osobní prospěch“, pak bylo s podivem, že do Ústavu molekulární genetiky Akademie věd nechodili vědci tajnou chodbou a že Přírodovědecká fakulta University Karlovy nepřesídlila z pražské Viničné ulice kamsi do hloubi šumavských hvozdů a slatin. Naštěstí se povedlo zákonodárce přesvědčit, aby dobře zamýšlené, ale sporně formulované paragrafy z příslušného zákona vypustili.

Dnes sedí v poslaneckých a senátorských lavicích z valné části jiní lidé, než jací schválili zákon zakazující přenos lidských genů do jiných organismů. Přesto si nejsem jist, že by jejich pokus preventivně zabránit proměně České republiky v „zemi doktora Moreaua“ dopadl dobře. Kdo ví, co všechno by nám zákonodárci omylem zakázali. Kdo ví, jakým zvěrstvům by mohli neobratnými právními formulacemi pootevřít zadní vrátka. V tomto případě snad opravdu platí, že je lepší žádný zákon než špatný zákon. Spolehnout se na zdravý rozum a svědomí českých vědců mi přijde, bohužel, jako výrazně menší riziko.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Nutrilon: Mléko, které dětem chutná
Nutrilon: Mléko, které dětem chutná

Nemůžete kojit, a proto hledáte vhodnou pokračovací výživu pro své děťátko? Inovovaný Nutrilon Advanced 2 a 3 bez palmového oleje by mohl být...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.