Jeden pokus vědeckou pravdu nedělá. Ani kdyby se nám stokrát "hodil do krámu".

V životě se dějí prapodivné věci. Vědecké laboratoře jich nejsou uchráněny. Jedné noci jsem připravoval živný roztok pro buňky. V ústavu pusto a prázdno. Nikde ani noha. Potřeboval jsem s poměrně slušnou přesností navážit deset různých chemikálií. Když jsem nabral první – kuchyňskou sůl – a vysypal obsah lžičky do misky na váhách, ukázalo se, že jsem se strefil zcela přesně. Souhlasilo i čtvrté místo za desetinnou čárkou - čili strefil jsme se na 0,0001 gramu. To se stává. Člověk má už za ta léta objem potřebné hromádky chloridu sodného v oku a náhoda je slepá. Při navažování druhé chemikálie jsem se strefil také úplně přesně. No, i to se stává. Jenže tahle "jízda" pokračovala. Zcela přesně jsem hned na poprvé navážil prvních sedm chemikálií a po zádech mi přejel mráz. Zbláznil jsme se? Mám halucinace? Dělá si ze mě někdo legraci? Jde o zásah vyšší moci nebo mimozemšťanů?

Teprve osmá navážka se přeci jen odchýlila od požadované hodnoty a bylo potřeba z ní trošičku ubrat. Častokrát jsme si kladl otázku, jaká je pravděpodobnost, že se něco takového přihodí. Nikdy před tím a nikdy potom už jsem nic podobného nezažil. Na vlastní kůži jsem se však přesvědčil, že náhoda je skutečně slepá a to dokonce i ve vědecké laboratoři.

Náhoda může poznamenat nejen přípravu, ale i samotný průběh pokusu. Představme si, že máme pět set pacientů, kteří utrpěli infarkt myokardu. Všichni jsou postiženi zhruba stejně, všichni jsou léčeni zhruba stejně. Někteří se uzdraví bez vážnějších následků, jiní přežijí s následky na zdraví a někteří – bohužel – zemřou. A teď si představme, že oslovíme 250 věřících, každému z nich dáme fotografii jednoho náhodně vybraného pacienta a požádáme jej, aby se za toho konkrétního nemocného dvakrát denně pomodlil. "Modlič" ani pacient se neznají a nejsou spolu v žádném kontaktu. Pro sichr můžou být nemocní v Austrálii a "modliči" v Německu. Ani ošetřující lékaři netuší, za kterého pacienta se někdo modlí a kdo je z tohoto hlediska opomíjen. Po určité době je možné výsledky uzavřít a provést statistické vyhodnocení. A ejhle! Pacienti, za které se někdo modlil, dopadli o trochu lépe. A rozdíl je statisticky průkazný.

Co s tím? Podali jsme snad důkaz existence Boha? Asi těžko. Nařídíme, aby každé kardiologické oddělení nemocnice ustanovilo suitu "modličů", a zahájíme diskusi o refundaci jejich mzdy zdravotními pojišťovnami? To asi také těžko projde. Mávneme nad výsledky rukou a řekneme, že je to blbost? Ani to asi není úplně správný přístup, protože když budeme místo modliteb podávat pacientům nový lék a dosáhneme zlepšení zdravotního stavu, tak je to pro nás argument pro změnu léčebného postupu. Tak co s tím?

Je dobré si připomenout citát Henryho Davida Thoreaua: "Někdy je domněnka velmi důležitá, například když najdete v mléce pstruha." Nejprve se proto podíváme, jestli ve studii – byť byla publikována v dobrém vědeckém časopise – není přeci jen chyba. To se může stát. Nikdo není neomylný. Dokonce ani anonymní recenzenti vědeckých rukopisů, kteří schvalují otištění článků ve vědeckých žurnálech.

Další krok spočívá v nezávislém ověření. Pokud dalších deset podobně uspořádaných studií nezjistí pozitivní vliv modlitby na zdravotní stav pacientů po infarktu myokardu (jedna třeba navíc zjistí, že skupina, za kterou se někdo modlil, na tom byla dokonce o trošku hůř), pak můžeme klidně spát. Jde o náhodu – toho slepého blbce, co se nám čas od času motá do života včetně vědeckého bádání. Řada převratných objevů začínala podobnou "jednou vlaštovkou, která jaro nedělá", ale nakonec byly nezávisle potvrzeny a staly se vědeckou pravdou. Jiné "první vlaštovky" zůstaly osamoceny a dnes je vnímáme jako výsledek výprav do slepých uliček na pouti za poznáním.

Tato fakta je vhodné si připomenout pokaždé, když se zdá – jak říkával Henry David Thoreau – že jsme v mléce našli pstruha. Například když tým francouzského toxikologa Gillese-Erica Seraliniho vydá ve vědeckém časopise Food and Chemical Toxicology studii s názvem "Long term toxicity of Roundup herbicide and a Roundup-tolerant genetically modified maize" (česky asi "Dlouhodobá toxicita herbicidu Roundup a geneticky modifikované kukuřice odolné k Roundupu") a tu doprovodí tiskovou zprávou pod titulkem "French study finds tumours in rats fed GM corn" (česky asi "Francouzská studie odhalila nádory u potkanů krmených geneticky modifikovanou kukuřicí").

Co tato studie odhalila a co tvrdí tisková zpráva? Ve středu zájmu Seraliniho týmu se ocitla kukuřice s dědičnou informací upravenou genetickými inženýry a také herbicid Roundup, který se zhusta používá k hubení plevele. Na polích nebylo možné Roundup používat během vegetační sezóny, protože hubí stejně dobře plevele i samotné zemědělské plodiny. A tak přišli genoví inženýři s nápadem obrnit kukuřici, sóju, cukrovku a další plodiny proti tomuto herbicidu a myšlenku zdárně realizovali. Dneska se na většině polí v USA, Brazílii, Argentině a v řadě dalších zemích pěstují geneticky modifikované plodiny, jež lze stříkat Roundupem. Sója, kukuřice či cukrovka postřiku odolá, avšak plevele zhynou. Zemědělcům to usnadňuje život, zvyšuje výnosy a snižuje náklady. Jak prokázaly toxikologické testy, je Roundup ve srovnání s jinými herbicidy celkem neškodná sloučenina. Také geneticky modifikované plodiny prošly dlouholetými testy, při kterých nebyl zjištěn žádný negativní efekt na zdraví konzumentů.

Najdou se však lidé – a Gilles-Eric Seralini k nim patří – kteří výsledkům těchto testů nevěří a provádějí další vlastní bádání. V roce 2009 si například vysoudilo hnutí Greenpeace na firmě Monsanto přistup k originálním firemním datům z testů případných škodlivých účinků geneticky modifikované kukuřice na zdraví laboratorních potkanů. Seralini tehdy nedělal žádné vlastní pokusy. Jen použil firemní data k výpočtům efektů jinými statistickými postupy. A vyšlo mu, že geneticky modifikovaná kukuřice by mohla být jedovatá. Záhy se ukázalo, že Seralini použil zcela nevhodnou statistickou metodu, která je určena pro úplně jiný typ situací. Dopustil se chyby, a proto došel k jiným závěrům než drtivá většina vědců. Seraliniho závěry nebyly nezávisle potvrzeny a to z nich dělá ve "vědeckou mršinu".

Gilles-Eric Seralini se však nevzdává. Spojil síly s italskou bioložkou Manuelovu Malatestovou, která patří rovněž k hrstce vědců nacházejících zdravotní poškození u zvířat krmených geneticky modifikovanými plodinami, a společně se pustili do nové studie. Krmili laboratorní potkany geneticky modifikovanou kukuřicí odolnou k herbicidu Roundup a jiným potkanům nutili stejnou kukuřici navíc s příměsí samotného herbicidu. Životní peripetie těchto potkanů byly srovnávány s osudy potkanů krmených obyčejnou kukuřicí bez herbicidu. Pokus běžel po dva roky. Seralini tvrdí, že úmrtnost potkanů krmených geneticky modifikovanou kukuřicí byla 3krát vyšší než u potkanů krmených obyčejnou kukuřicí. Většina zvířat krmených kukuřicí s cíleně pozměněnou dědičnou informací umírala na nádory.

Na první pohled jde o děsivé zjištění. Není divu, že odpůrci genetických modifikací vidí v Seraliniho studii jasný důkaz o tom, že geneticky modifikované plodiny škodí zdraví zvířat ba i lidí. Stejně jako u veškerých výsledků vědeckého bádání ale není ani tahle studie "vytesána do kamene". I tady se musíme ptát, jestli se v ní neskrývá chyba. Podle některých vědců, například Toma Sanderse z londýnské King´s College, jsou tyto chyby jasně patrné. Zdaleka ne všechny skupiny zvířat krmených geneticky modifikovanou kukuřicí mřely jako mouchy. Naopak. V některých skupinách umírali potkani na geneticky modifikované dietě mnohem méně než potkani krmení obyčejnou kukuřicí. Byli po geneticky upravené dietě zdravější. Toxikologové obvykle v takových situacích používají osvědčené statistické metody, aby se dobrali rozumného závěru, na který se mohou spolehnout. Seralini a spol. se ale uchýlili k velmi neobvyklým metodám statistického hodnocení. Tak neobvyklým, až vyvstává podezření, že standardním testem by se rozdíl mezi zvířaty krmenými běžnou a geneticky modifikovanou kukuřicí neprokázal. To lze ale ověřit až ve chvíli, kdy dá Seralini vědecké veřejnosti k dispozici primární data. Tak, jako je musela jemu vydat firma Monsanto. Je s podivem, že Seralini ochotně nenabízí data, která sám po jiných vyžaduje. Ještě podivnější bylo, že odmítal ukázat text studie dříve, než vydal výše uvedenou tiskovou zprávu. Zjevně nestál o to, aby se zároveň s jeho zprávou objevily i připravené komentáře s případnou kritikou. Tímhle krokem si zajistil svých "pět minut slávy". Aspoň jeden den je v novinách, na internetových serverech, v rozhlasovém i televizním vysílání prakticky jen Seralini. Jeho kritici přicházejí s křížkem po funusu.

Seraliniho studie má celou řadu dalších slabin. V kontrolních skupinách měl napříkald mnohem méně zvířat než ve skupinách, v kterých krmil zvířata geneticky modifikovanou kukuřicí. A tak nezbývá, než se těšit na to, jestli se její výsledky potvrdí i na jiných pracovištích. To už by byl pádný argument. Zatím se zdá, že v Seraliniho pokusech sehrál "slepý blbec" náhoda jednu ze svých nepěkných her a Seralini na tenhle špek skočil. Vypadá to, že na něj skočil rád, protože téhle šanci "nadběhl" použitím nevhodné statistické metody. To je celkem vážný vědecký hřích, jehož se Seralini dopustil v relativně krátké době už podruhé.

S přesnými daty "vyhodnocenými" nevhodnou statistickou metodou se dostáváme do stejné situace, jako když je sonda přistávající na povrchu Marsu naprogramovaná na údaje v Newtonech a přitom dostává ze Země povely s hodnotami uváděnými v librách. Všechno běží, jak má, jen sonda se během přistání jednoduše vypaří, neboť vlétne do martské atmosféry zcela nevhodným způsobem. I takhle prapodivné věci se ve vědě dějí. Konstruktéři a programátoři sondy Mars Climate Orbirter, jež 23. září 1999 při přistávání na rudé planetě zčistajasna sublimovala, by o tom mohli dlouze vyprávět. Ale asi by se jim do takového povídání moc nechtělo. Drží se zásady, že špinavé prádlo se pere doma. To Gilles-Eric Seralini vypráví o svém karambolu se statistikou velmi rád...

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora