Cesta k prodlouženému mládí

Nesmrtelnost, věčné mládí, to jsou náměty pro lidské sny od nepaměti. Je velmi snadné myšlenku odmítnout a odkázat ji do říše bludů. Odporuje základním zásadám teorie informace. Ta nemůže vzrůstat, přenosem se jenom ztrácí, narůstá jí entropie, postupně hyne. Je to zákonitost každodenně pozorovatelná, až na to, že ji zpochybňuje sama existence života.

Zpět do kopce

Japonská bioložka Haruko Obokata vystoupila koncem ledna na tiskové konferenci a představila tam objev, který by mohl znamenat začátek medicinální revoluce. Obrazně byl princip objevu vysvětlen názorným obrazem: prvotní buňka je na vrcholku kopce, skutálí se z něho a postupně nabývá specializovaných funkcí. Je to cesta shora dolů, nikdy to není naopak. Řeč je o kmenových buňkách, jaké jsou v zárodečných organismech. Dokud jsou ve stádiu kmenové buňky, lze je přimět k tomu, aby přijaly určitou specifickou funkci. Ale i pak je to kutálení z kopce dolů.

Experimenty provedené japonskými vědci vedly k "vytlačení buňky do kopce". Myší buňky máčené v slabém kyselém roztoku hynuly, ale některé přežily. Ty pak byly hodně podobné zárodečným buňkám a byly schopné na sebe přijímat jiné funkce.

Výzkum kmenových buněk zaměstnává světovou vědu už čtyřicet let. Tým britského profesora Martina Evanse izoloval z myší takzvané nediferencované buňky schopné dělení a následného přijetí specifického buněčného typu. Je to princip dnes už tak známý, že těžko najít někoho, kdo by o něm nevěděl. Budí mnohé polemiky, ba dokonce politické vášně. Souvisí se zásadním morálním problémem: je přípustné získávat kmenové buňky z lidských plodů? Dochází k čemusi, co lze nazvat kulturním rozkolem. Tradiční euroatlantická kultura má s touto technologií mravní problém, kdežto mladý dynamický Východ si hlavu neláme. V roce 2005 byla otevřena banka kmenových buněk v Soulu. Vývoj jde ale rychle kupředu a směr se očividně ubírá od embryonálních kmenových buněk. Koncem loňského roku oznámili Japonci start banky kmenových buněk neembryonálního původu, takzvané iPS. Banka vzniká při univerzitě v Kjótu a kmenové buňky mají sloužit k pěstování rozmanitých tkání, přičemž původně jsou získány ze štěpů kůže nebo z krevních vzorků. Naše kultura je nevraživá i ke klonování a klonovací techniky jsou v Evropě i Americe na černé listině. O to lépe se tomuto – doslova – odvětví daří v Asii, především v Koreji a Číně. Tady se už ani nedá říci, že euroatlantické kultuře ujíždí vlak. Ta už nemá ani ty koleje, po kterých by ten vlak mohl ujet, zato má pěkný pocit politické korektnosti.

Japonský objev je natolik převratný, že je těžké se ubránit obavě ze šarlatánství. Onen popsaný reverzní proces vypadá příliš jednoduše na to, aby mohl fungovat. Mácháním v kyselé lázni vzniknou STAP buňky, které by na sebe mohly převzít funkci rozmanitých typů buněk. Dosavadní představy se omezují na proces, kdy pacient odevzdá vzorky své tkáně, konkrétně kousek kůže a po lázni v kyselém roztoku by vznikl materiál pro kultivaci specializovaných buněk, například kožních štěpů. Při větší dávce fantazie lze snít o tom, že by se z takového kousku dalo vypěstovat náhradní srdce, když to původní bylo zmasakrované sérií ataků.

Otázka ale zní, zda je to skutečně reálný objev anebo zda jde o humbuk, jakých vědecký svět zažil už mnoho.

Ve jménu mrkve

Jedním ze zdrojů inspirace tohoto objevu bylo chování mrkve. Ta reaguje na poškození tím, že se některé její buňky vracejí do stádia kmenových buněk a nahrazují poškozenou tkáň. Haruko Obokata sdělila tisku, že na objevu pracovala pět let. Zkoušela různé druhy traumatických ovlivnění buněk, než dospěla k závěru, že je třeba buňky ovlivňovat kyselým roztokem. Jsou zde dva velké otazníky.

Především, STAP buňky je schopen generovat jen tým kolem Haruko Obokata. Přitom jedno ze základních kritérií vědy oproti pavědě je opakovatelnost. Za identických podmínek by měl ten či onen proces proběhnout stejně v Kjótu jako v Postoloprtech. Po zveřejnění STAP se devět týmů různých vědeckých pracovišť ve světě pokusilo o replikaci, osm z nich ztroskotalo úplně a devátý dospěl k neprůkazným výsledkům. Nemusí to nic znamenat, vysvětlení neúspěchu může být prostě v tom, že se nepodařilo navodit shodné podmínky. Haruko Obokata naráží na nedůvěru i mezi některými spolupracovníky a trvalo to dlouho, než byl objev zveřejněn v prestižním časopisu Nature.

Druhý otazník se týká praktické využitelnosti v lidské medicíně. Pokud ano, byl by to významný pokrok. Nová technologie je jednodušší, a tudíž i méně nákladná než iPS technologie. Při nasazení nové medicinální technologie hraje ekonomika velikou roli. Aby měla skutečně zásadní efekt, musí být cenově přístupná. Moderní medicína, jak je obecně známo, dokáže zázraky, ale mnohdy za astronomické ceny. S očividnými mravními a politickými důsledky. Bitva o zdraví člověka vybojovaná v těžko přístupných oblastech technologií není dostupná každému. Výběr je třeba nějak řešit a každé řešení je bolestné a mravně problematické.

Ať se tedy technologie STAP buněk prosadí v lidské medicíně v průběhu příštích desetiletí nebo ne, je jasné, kudy se ubírá jeden z významných výzkumných směrů. Medicína a biologie už dokázaly významně prodloužit lidský věk. Jde ovšem o to uchovat fyzickou funkčnost člověka, tedy prodloužit mu mládí. I to s sebou ponese mravní a politické důsledky. Populace bude nadále stárnout a uvnitř populace vzniknou napětí mezi nastupující mladou generací a generací starší, avšak pořád ještě stoprocentně výkonnou a navíc zvýhodněnou znalostmi a životní zkušeností.

Čímž se dostáváme hluboko do budoucnosti, jistě ke konci tohoto století. Námět Věci Makropulos, tedy idea věčného mládí, jistě zůstane fikcí, nicméně prodloužené mládí bude zcela jistě realitou. Optimista bude doufat, že prodloužením mládí dojde ke stabilizaci společnosti. Je totiž zřejmé, že společenská agresivita demograficky svěžích společností je vyšší, než ve společnostech usedlých, kde převládají lidé staršího věku. Nicméně, ať se STAP zavede do praxe anebo vznikne něco jiného, je skoro jisté, že ta nová vlna přijde z Východu, kde nevládnou bigotní předsudky zatěžující myšlení Západu.

Psáno pro Lidové noviny