Svět se zásadně změní. Bude opravdu drsný a zdravotně extrémně nebezpečný. Prakticky se z hlediska zdravotní péče vrátíme před druhou polovinu dvacátého století, než skotský vědec Alexander Fleming ve spolupráci s Ernstem Chainem a Howardem Floreymem vyřešili průmys­lovou výrobu prvního antibiotika nazvaného penicilín.

Tento téměř „zázračný lék“ za uplynulých 77 let zachránil stovky miliónů životů, a významně tak při­spěl k prodloužení průměrné délky lidského života na dvojnásobek. Držitel Nobelovy ceny sir.Alexander Fleming však již v době jeho vzniku upozorňoval na nezbytnost správ­ného dáv­kování léku a varoval před jeho masovým, neodborným použitím. V řadě případů vpravdě zne­užitím.

Marně. Z penicilínu a dalších antibiotik se stal jakýsi „všelék“, často nadbytečně používaný i v humánní medicíně. Ještě mnohem větší škody při postupném a stálém zvyšování odolnosti bakterií proti léčebnému působení antibiotik – vzniku antimikrobiální rezistence – napáchalo velmi neodborné, zato přímo masové využívání antibiotik za účelem zvyšování přírůstků růz­ných hospodářských zvířat. Jak říká jeden mnou poněkud upravený Murphyho zákon: „Když se něco může stát, tak se to stane.“

V jihovýchodní Asii – například v Indii a zejména v Bangladéši - již masově umírají lidé na dříve běžně antibiotiky láčené nemoci. Ve 105 zemích světa na tuberkulózu nezabírají žádná anti­biotika, a léčba pacientů tudíž nefunguje. Vzhledem k výše zmíněným okolnostem dlouho­době nero­zumného zacházení s antibiotiky si na ně bakterie postupně zvykly a v tělech ne­moc­ných lidí a zvířat se dále nekontrolovaně množí. Postupně se území, kde získávají naprostou nad­vládu, stále rozšiřuje západním směrem.

Shodou okolností mohu posloužit vlastním příběhem. Před patnácti lety mne v létě bodl ko­már. Po týdnu však místo zčervenalo a část předloktí mé levé ruky silně opuchla. V nemocnici v Městci Králové ránu pečlivě vyčistili a zadek mi „orazítkovali“ injekcí antibiotika.

Při každém dalším převazu však paní doktorka zjišťovala, že situace se stále horší. Levá ruka otekla po loket do dvojnásobného průměru, až jsem měl pocit, že kdyby mi do příšerně nafouknutého předloktí někdo píchl jehlou, tak ruka vybuchne.

„Jestli ani tohle antibiotikum nezabere, tak vám budeme muset levou ruku nad loktem am­putovat. Jinak byste zemřel,“ sdělila mi věcně po dalším píchnutí do zadku paní doktorka. A to jsem v té době o nějaké antimikrobiální rezistenci ještě téměř nic nevěděl.

Amputace se nekonala, neboť ta speciální varianta penicilínu skutečně zafungovala. Daná si­tuace však naznačila, že bez fungujících antibiotik se současný svět neobejde. Vědci odhadují, že na běžné infekce neléčené antibiotiky by v příštích desetiletích každoročně na světě zemřelo kolem 100 miliónů lidí. Další milióny by v rámci pokusu o prostou záchranu života přišly o kon­četiny. Musely by přestat veškeré transplantace a nyní běžné chirurgické operace by se staly „ruskou ruletou“.

Na půdě OSN se v uplynulých několika letech uskutečnila tři zasedání věnovaná tomuto té­matu. Zatím poslední v září 2016. Výsledek: Nejsou potřebně vzdělaní odborníci, nejsou potřebné ino­vace, nejsou po­třebné stovky miliard dolarů na výzkum - a dokonce už na něj není ani potřebný čas.

A co sdělovací prostředky? Věnují se různým „chřipkám“ a „hrdinné“ smrti amerického recidi­visty.

Lidstvu hrozí návrat do „medicínského středověku“ a nikdo neburcuje. Nevznikají meziná­rodní týmy vědců a nesoustřeďují se pro ně nezbytné finance. Prostě … „pohoda, klídek a tabá­ček“.

Vidím to poměrně černě. Například za několik desetiletí se první člověk vydá na Mars. Celkové náklady na tuto cestu vysoce překročí bilión dolarů. Tento marsonaut se však v kosmické lodi nešťastnou náhodou píchne o kancelářskou svorku a do prstu dostane infekci. Protože však už v té době budou všechna antibiotika naprosto neúčinná, zemře na otravu krve.

Hrozná je představa, že by k takové situaci vůbec mohlo dojít. Svět je na pokraji katastrofy a téměř nikoho to nezajímá...