19.3.2024 | Svátek má Josef


VĚDA: Hraní je vážná věc

25.8.2021

Zvířata si hrají. Hodně. Často z nutnosti, mnohdy tím trénují pro své přežití v budoucím životě, někdy ale čistě jenom pro zábavu. Zatímco lidem hravost kromě jiného přináší kreativitu a humor, o přínosech her pro zvířata vědci zatím nemají úplně jasno. Prostě si hrají.

Pojďte pane, budeme si hrát. Těmito slovy se domlouvají medvědí hrdinové u Kolína. Animovaný film Břetislava Pojara je v tom vlastně velmi přesný: na začátku zvířecích her skutečně bývá výzva. Psi položí přední packy na zem a zadek s oháňkou vystrčí vzhůru. Sloni se zvou ke hře vztyčeným chobotem a šimpanzi za stejným účelem odhalí horní i dolní zuby v grimase, která je předobrazem lidského smíchu.

Skuteční medvědi se pouštějí do hry bez velkého halasu. Někdy to může vypadat, že se hra medvíďatům vymkla kontrole a přerostla v divokou rvačku, opravdové střety se však liší od her vzteklým vrčením i bolestivými nářky. Medvědí hry probíhají mlčky, aktéři si neubližují a kousance i šťouchance jsou jemné. Stejně jako u lidí si i mezi medvědy čas od času hrají také dospělí, protože podobně jako mláďata i oni rádi zápasí. Při hrách je lze nejspíš zastihnout v dobách hojnosti, kdy není nouze o potravu a medvědům tak zbývá dost volného času. Jen medvědice plně vytížené rodičovskými starostmi se dostanou k hraní jen zcela výjimečně.

Trénink i zábava

Hry mláďat ale většinou neslouží k pobavení, ale k tvrdému tréninku. Zvířata se v nich připravují na aktivity, jejichž dokonalé zvládnutí pro ně bude v dospělosti klíčem k přežití. Když lvíče ve vzájemném zápase „položí na lopatky“ svého sourozence, cvičí tím uchvácení kořisti, a nezbedně poskakující mládě antilopy trénuje budoucí úniky před útokem lvů. Jenže někdy je těžké najít pro účel zvířecích her racionální vysvětlení.

Na co trénuje mladý nosorožec, který vbíhá do hejna ptáků sedících na zemi a nutí je opakovaně vzlétnout? Jakou dovednost si osvojí australské labutě černé, když se nechají vlnou donést k pobřeží, aby vzápětí odlétly zpět na moře a podobně jako surfaři si vyhlédly k jízdě novou vlnu? V čem se zdokonalí slůňata, která se kloužou po blátivém svahu tak, aby podrážela nohy slůňatům pokoušejícím se vyjít po svahu nahoru? A co se naučí vrána, která opakovaně vynese plastové víčko na hřeben zasněžené střechy a jako na snowboardu na něm sjíždí k okapu?

Pro podobné zvířecí aktivity se nabízí trochu překvapivé vysvětlení. Tahle zvířata se prostě jen baví. Jenže poznat, kdy si zvířata hrají pro zábavu a kdy se zabývají vážnými věcmi, není tak jednoduché. Třeba kytovci vyskakují nad hladinu a dopadají zpět do vody s mohutným šplouchnutím. Laický pozorovatel snadno propadne dojmu, že si zvířata užívají dovádění ve vlnách, vorvani ale tímhle způsobem komunikují a někteří kytovci se nárazem o hladinu zbavují obtížných kožních cizopasníků.

Člověk si sice zpívá pro radost, ale zplna hrdla pějící drozd inzeruje samičkám své schopnosti a sokům dává jasně najevo, že tady je jeho výsostné území. O zábavě nemůže být řeč, protože pro ptáka je to těžká dřina. Na zpěv vynakládá tolik energie jako na usilovný let. I pro zvířecí hry platí, že když dva dělají totéž, nemusí to znamenat totéž. Jestliže jízdu labutí černých na příbojových vlnách vykládají mnozí biologové jako čistou hru pro radost, velmi podobným surfováním prokazují delfíni obratnost před příslušníky opačného pohlaví.

Člověk poznává dění kolem sebe prostřednictvím relativně jednoduchých smyslových vjemů, které si pak složitě interpretuje vysoce vyspělým mozkem. Třeba plochá sítnice na zadní straně oka nám zajistí dvourozměrný obraz, který si na základě světla, stínů a perspektivy převedeme v mozku na trojrozměrný. A tato schopnost mozku domýšlet si a vytvářet myšlenkové konstrukce nám pomohla na výsluní evoluce; na druhou stranu nás ale může šálit vytvářením velmi přesvědčivých iluzí.

Názorně to demonstrovali už v roce 1944 psychologové Fritz Heider a Marianne Simmelová. Dobrovolnicím z řad studentek americké Smith College promítali krátký animovaný film, v němž se po plátně kolem čtverce pohybovalo kolečko a s ním i malý a velký trojúhelník. Studentky dostaly za úkol popsat, co ve filmu viděly. Drtivá většina vnímala pohyb obrazců jako vědomé, cílené akce lidí. Trojúhelníky líčily jako muže, kolečka jako ženy. Změnu polohy obrazců pak označovaly jako pronásledování, útok, útěk. Jiná skupina studentek dostala po zhlédnutí filmu za úkol popsat vlastnosti obrazců. Dívky používaly pro velký trojúhelník slova jako „agresivní“, „rozzlobený“ či „padouch“, kolečko se jim zdálo „ustrašené“, „plaché“ či „trpělivé“ a malý trojúhelník chválily slovy jako „hrdina“, „statečný“ či „chytrý“. Všechny tyhle lidské vlastnosti dobrovolnice „vyčetly“ z filmu o pohybujících se geometrických obrazcích, které zjevně postrádají vlastní vůli, city a úmysly.

Psycholožka Nicola Claytonová, která na anglické University of Cambridge dlouhodobě studuje chování neuvěřitelně chytrých vran kaledonských, upozorňuje, že se do našeho hodnocení zvířecího chování může promítat právě tento sklon vidět za vším analogii lidských skutků, pohnutek a citů. Některé zvířecí aktivity tak můžeme mylně považovat za hry, i když mají pro živočichy zcela jiný význam a účel.

Lidé se věnují hrám pro radost a zábavu, protože na to mají čas. Zvířata ale trpí trvalým nedostatkem volného času. Musí shánět potravu, vodu, hledat úkryt před nepřáteli, pátrat po vhodných partnerech, starat se o potomstvo. Zpěvní ptáci patří v přírodě k nejvytíženějším živočichům, přesto jejich samci někdy zpívají, aniž by potřebovali vymezit hranice svého revíru, varovat soky nebo upoutat pozornost samiček. Zpívají si sami pro sebe. Dělají to pro radost a můžeme to označit za hru? Řada biologů, např. Lauren Ritersová z University Wisconsin je přesvědčena, že ptáky zpěv „baví“, a když mají „volnou chvilku“, zpívají si jen tak pro zábavu.

Když si přestaneme hrát, stárneme

Pokud přiznáme živočichům schopnost hraní pro radost, pak se nabízí otázka, jak hluboko sahají evoluční kořeny téhle pozoruhodné aktivity. Charles Darwin byl přesvědčený, že hrát si dovedou i ryby, a dokládal to pozorováním mořských jehlic skákajících přes větvičky plovoucí na hladině či dokonce přes krunýře plovoucích mořských želv. Ve 40. letech však možnost rybího dovádění pro zábavu zavrhl vlivný americký etolog Frank Beach a celá generace vědců se pak tomuto tématu vyhýbala. Dnešní jasně zdokumentované případy, kdy třeba rejnoci šťouchají do míče plovoucího na hladině, a dokonce soupeří o to, kdo se k míči dostane dřív, naznačují, že se Darwin nemýlil a rybám nemusí být hraní pro zábavu odepřeno.

Mezi obojživelníky pozorovali vědci hry například u drsnokožky kornaté. Tato žába z jihovýchodní Asie se v akváriu vozila na bublinách stoupajících k hladině z okysličovacího zařízení. K hravým plazům patří varani komodští, kteří „prohánějí“ míč nebo starou botu s vervou, jež se od velmi podobných her psů liší snad jen rozvážnějším tempem.

Mezi bezobratlými tvory aspirují na nejzapálenější hráče chobotnice. Řada potápěčů zažila horké chvilky, když se jim hravý hlavonožec pokoušel vytáhnout náustek dýchacího přístroje z úst. Dosyta nažranou pacifickou chobotnici Octopus bimaculoides vědci přistihli, jak chytá a opět pouští kraba. Bez zjevného úmyslu kořist pozřít si s krabem hrála jako kočka s myší.

Mladí, nedospělí jedinci amerického pavouka snovačky Anelosimus studiosus se oddávají neumělým pokusům o páření v době, kdy ještě nemohou zplodit potomstvo. Dokonce přitom neberou ohledy na pohlaví partnera. V tomto případě ale zřejmě slouží hrátky jako trénink na pozdější plnohodnotné námluvy, protože hravější pavouci jsou při plození potomstva úspěšnější.

„Nepřestáváme s hraním proto, že bychom stárnuli. Stárneme, protože si přestáváme hrát,“ tvrdil George Bernard Shaw.

A nadšení pro hru s ním sdílel i objevitel penicilinu Alexander Fleming. „Hraji si s mikroby,“ popisoval svou práci laureát Nobelovy ceny a dodával: „Je příjemné porušovat pravidla a najít potom něco, co nikoho předtím nenapadlo.“

Zdaleka ne všichni ale nahlížejí na hravost v dospělém věku pozitivně a třeba Flemingův šéf měl pro hravý přístup svého podřízeného k vědě jen pramalé pochopení. Vědecké hračičkaření však vedlo k mnoha významným objevům, jako je třeba odhalení dvojité šroubovice DNA oceněné Nobelovou cenou v roce 1961. Na poli atomové fyziky patřil k velkým hračičkům třeba Richard Feynman.

„Dělám to, co se mi líbí. Nedělám věci, protože jsou důležité pro jadernou fyziku, ale protože mě zajímají a baví mě si s nimi hrát,“ přiznal se tento držitel Nobelovy ceny.

Hravost také souvisí i se smyslem pro humor, jenž se pojí s vyšší kreativitou, protože je k němu třeba kombinovat myšlenky novým, neotřelým způsobem. Dnes se mnohé firmy snaží vytvořit zaměstnancům podmínky pro hravý přístup k problémům v naději, že to přinese kreativitu, nové nápady a inovace.

U zvířat je ale někdy opravdu těžké zjistit, co jim hry přinášejí. Lynda Sharpeová z univerzity v jihoafrickém Stellenboschi věnovala roky terénnímu studiu her surikat. Tyto pospolitě žijící drobné šelmičky se čas od času pouštějí do zápolení, kterého se někdy účastní i třicet členů jedné kolonie. Některá mláďata si hrají mnohem víc než jiná, ale Sharpová nezjistila, že by hra přinášela mláďatům v pozdějším životě nějaké výhody. Nevedla si zdatněji při zažehnávání konfliktů, nevyrostli z nich lepší rváči. Hraví jedinci nenavazovali pevnější spojenectví a nebyli úspěšnější, když opustili rodnou kolonii a zkoušeli se uchytit u cizích surikatích rodin.

Možná ale Sharpeová nezkoumala surikaty dost dlouho. Tato zvířata se v přírodě dožívají i patnácti let a výzkum u řady jiných zvířecích druhů prokázal, že hravější mláďata bývají životaschopnější. Platí to i pro tak rozdílné tvory, jako jsou severoamerický sysel Beldingův a divoce žijící koně mustangové. Mohlo by se zdát, že i tohle vysvětlení vede do slepé uličky, protože zdravější, silnější a lépe živená mláďata bývají hravější a zároveň i životaschopnější. Výzkum na medvědech grizzly ale prokázal, že hravější mláďata mají vyšší šanci na přežití bez ohledu na to, jak zdatná jsou ona sama nebo jakou kondici mají jejich matky.

Zdá se, že hra působí na organismus podobně jako stres a mozek mláděte se díky tomu obrní vůči účinkům stresových hormonů. V dospělosti se pak zvíře snáze a rychleji vzpamatuje ze stresu provázejícího nejrůznější krizové situace. A to už je pádný důvod k obětování času a námahy na něco zdánlivě tak neužitečného, jako je hra pro zábavu.

LN, 21.8.2021

Autor je biolog



Š. Hašek 22:15 25.8.2021
V. Braun 10:26 25.8.2021
E. Hrušková Moc mě to pobavilo, díky. 10:53 25.8.2021
M. Sedláček 13:36 25.8.2021