11.5.2021 | Svátek má Svatava


SVĚT: Boření stereotypů stereotypy

22.2.2021

aneb Filtr na konformisty

Rozhovor s rektorkou Nerudovou mi připomíná snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka.

Milí čtenáři, jen málokdy na tomto blogu začvachtáme v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity za to stojí.

Rozhovor se jmenuje “Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová” a má u mě jeden kladný bod, totiž že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy.

Ale paní rektorka v rozhovoru dále zcela neironicky říká věci jako:

- “Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.”

- “A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.”

- “Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.”

Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent … neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně.

Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí.

A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát.

Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor.

Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim scházípovědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem.

Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší.

vzorec

Ženský penicilin, úplně jiný než mužský penicilin

*****************************

Americký článek víry “jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky” ve skutečnosti zas tak samozřejmý není a dokonce si myslím, že v takhle generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení.

Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky.

Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní.

Geronimo

Apačský náčelník Geronimo se svými muži (1886), válečná přizpůsobivost v praxi. Tradiční oblečení, pro tamní klima výhodné, si Apači ponechali od předků – nikoliv však zbraně.

Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý.

Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít.

Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na “podzim svého života” stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda.

Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí.

Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století.

O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká “kraj razovity”, protože tam opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.)

Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší.

Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá.

Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete.

(Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.)

Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly.

Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu “publish or perish”), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná.

A můžeme vůbec o dvojici “tahounů” říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv.

*****************************

Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v nadpisu. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu.

Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům (“oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!”), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu.

S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokáží včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl.

Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou … no, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů.

*****************************

Hudební epilog
Tak si v rámci diverzity smíšené s nostalgií dáme cikánskou skupinu z Bukurešti, hraje jim to skvěle a ti tanečníci jsou mistři.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

zapomenuté příběhy 3

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.