30.9.2020 | Svátek má Jeroným, Ráchel


ROZHOVOR: O klimatu (3)

25.12.2019

Velkým tématem dneška je nejen výroba, ale i spotřeba energie. Jak tohle téma jako fyzik nahlížíte?

V roce 1995 R.C. Neville předložil neotřelý pohled na vývoj spotřeby energie propočítaný na jednoho obyvatele v USA (v 103 kWh/rok) narůstající v letech 1800 (12), 1850 (17), 1900 (32), 1950 (66) a 1990 (100) a v současné době už přesahující hodnotu 1013. Pro tak obrovské množství energie zavedl novou jednotku Q, což je přibližně množství energie nutné, aby se 5 000 km3 vody – například jezera Michigan v USA, nebo Vostoku v Antarktidě – ohřálo k bodu varu.

V tomto obrovském měřítku můžeme lépe odhadnout, jak se pohybovala v průběhu posledních dvou tisíciletí celková světová spotřeba energie, tj. přibližně 22 Q a odpovídající v ročním průměru pouhé setiny Q. Během cca 200 let tzv. průmyslové revoluce se spotřeba prudce zvedla a celková světová míra její spotřeby vzrostla více než desetkrát. V roce 1990 dosáhla míry okolo 0,42 Q, přičemž asi 20 procent z této hodnoty bylo spotřebováno jen v USA. Zároveň světová populace vzrostla z jedné na pět miliard a nyní dosahuje cca 7,5 miliardy. Pokusme si odhadnout, jaké vývojové trendy by nás mohly čekat.

Podle Neville je možno si některé scénáře představit tak, že razantně omezíme spotřebu a udržíme se na hranici konsumpce Q asi 0,5 a to jen pro pouhých pět miliard lidí, což je asi těžko splnitelné pod hrozbou celosvětových povstání nespokojených občanů. Dále, že zachováme populaci pěti miliard lidí, ale ponecháme zbytku světa možnost, aby dosáhl stejné životní úroveň průměrného občana USA, potom Q dosáhne hodnoty až 1,5. Můžeme také zastavit spotřebu energie jako v předchozím scénáři, ale umožníme nárůst obyvatel na 10 miliard, čímž se Q zdvojnásobí.

Konečně necháme vše přirozenému rozvoji, tj. předpokládanému nárůstu populace na 10 miliard a celkové spotřeby energie, která vzroste na hrozivý trojnásobek - a to už by naše planeta zásadně pocítila. Každá vnucená změna našeho navyklého životního stylu by ale principiálně ovlivnila občany především v průmyslových zemích a historické záznamy ukazují doprovodné problémy s revolucemi a politickými převraty. Takže i tak je nejpravděpodobnější ten poslední scénář právě s největšími nároky a riziky a nejasnou budoucností.

Co by jednotlivé scénáře pro lidstvo znamenaly? Kde vzít potřebné množství energie?

Ropa je nejrozšířenějším zdrojem energie a i její zásoby lze podle Nevilleho odhadnout v míře Q a to na cca 20-30. Zde však člověk musí být opatrný s jakýmikoliv odhady, vše vždy závisí na mnoha faktorech: na geologii naší planety, těžitelnosti (oceány, Arktida), nové těžební zdroje (břidlicová ložiska, bitumenové písky), možnosti doplňování původních ložisek difúzními procesy (vše prostupující metan) a tak dále. Uhlí představuje naši nejhojnější zásobu (Q ~ 35) a u zemního plynu Q překračuje 20, což nemusí být konečné číslo, zahrneme-li ještě neupřesněná úložiště, například v metanových klatrátech ledu spočívajících na dně moří.

Souhrnně řečeno máme nějakých 100 Q dobře extrahovatelných fosilních paliv. Položme si otázku, na jak dlouho nám tyto zásoby vydrží, i když odhad sebou nese nemalou chybu. Při úsporné scénáři i půl století a v přirozeném neregulovaném tak okolo 200 let. Ale musíme si uvědomit, že kdybychom odhad zdvojnásobili nebo dokonce ztroj- nebo i více násobili, stále se budeme pohybovat v rozmezí stovek roků, což je v rámci tisícileté existence civilizace kritické. I přiměřeně konzervativní odhad rezervy jaderného štěpení je do stovek roků. Pokud se použije lehkovodní reaktor (technologie LWR), dostaneme se k hranici kolem 600 Q. A pokud se naučíme transmutovat dnes nepoužitelné izotopy uranu a thoria, odhad se zestonásobí. Ale to je kdyby. Navíc lze odhadnout, že další využití geotermální energie je problematické a současná těžba je malá, okolo 0,001 Q, takže celkový odhad využitelnosti nepřesáhne cca 60 Q. I často zmiňované obnovitelné zdroje mají svoje limity a jejich odhady vytěžitelnost se pohybují v rozmezí 0,6-0.9 Q ročně, ale to je jiná kapitola.

Ale copak se už v minulosti lidstvo nestrašilo tím, že dojdou zásoby energie, ale vždy se ty prognózy ukázaly jako neopodstatněné?

Faktem je, že první varovný odhad omezených zásob ropy jen na dalších 20 až 30 let, je datován už k roku 1909. Do 15 let měla ropa zmizet po roce 1937 a v roce 1945 se vědělo, že nám zbývá ropy tak na posledních 15 let. V šedesátých letech mělo ropnému krachu nastat do deseti následujících let a v roce 1977 měli odborníci jasno, že v letech devadesátých budeme na suchu. V roce 1996 prohlásil laureát Nobelovy ceny za chemii R. Smalley, že ropný konec nastane v roce 2020, ale zatím to tak nevypadá. Americká vládní agentura v roce 2007 znovu potvrdila, že bez ropy budeme někdy do roku 2040 a aktuální konzervativní odhady nám dávají dalšího půl století. Kdy tedy ropa dojde?

Zjevně to ještě chvilku potrvá a nejrůznější odhady se zatím budou dál úspěšně míjet s realitou. Navíc se časem naučíme jak těžit silně rizikové zásoby metanu zabudovaného v molekulách ledu při vysokých tlacích a nízkých teplotách v hlubinách oceánů a nebude to jistě to poslední energetické slovo, pokud se ropu naučíme nejen energeticky lépe využívat a také nahrazovat obnovitelnými zdroji. Proto je třeba lepší uhlí netěžit a ponechat následným generacím k (snad) lepšímu využití než termodynamicky neefektivní spalování.


Hrozbou pro lidstvo kromě nedostatku energie je i zahlcení planety odpadem. Do čeho bychom měli balit a v čem bychom měli nosit nákupy, abychom si z ekologického hlediska počínali co nejšetrněji?

Tak například aby se dopady papíru na životní prostředí vyrovnaly těm, které zanechává jakoby vítězná polyesterová taška, nesměla by být papírová taška ve srovnání s plastem váhově těžší a na její výrobu by se nesmělo spotřebovat více materiálu a musela by se použít nejméně pětkrát. Stejně tak jako taška z pevného plastu nebo i z lehkého plastu, dokonce dvacetkrát a více. Stejně tak by se papírová taška vyrovnala dopadům polyesterové tašky až ve chvíli, kdyby papírová vlákna prošla sedmi cykly recyklace, což je zřejmě technologicky obtížné až nemožné.

Bio-degradovatelné tašky jsou používány v zanedbatelném množství, protože se zhusta začínají rozpadat už ve skladě. Tzv. oxoplasty, do kterých se jen přimíchaná složka způsobující rozpad, nejsou vše-řešením, protože po degradaci zůstávají v přírodě jejich mikro-částečky, které nevidíme a pak je často lepší pohozený plast opravdu uvidět a posbírat. Pokud by však široce používané igelitové mikrosáčky v přírodě nezůstávaly, byl by jejich vliv na životní prostředí pravděpodobně mírnější, než je tomu v případě papírových obalů, ale to je jen ekologická utopie - kdyby, protože skutečnost ukazuje jejich přítomnost přetrvávající všude - dokonce i v útrobách ryb.

Na přelomu sedmdesátých let jsem žil v USA a v malém městečku pravidelně nakupoval. U pokladny byla nabídka řady tašek, ale ten, kdo si přinesl z domova vlastní, měl slevu. Na druhé straně v sedmdesátých letech v tehdejším Leningradě jsem si chtěl koupit maso na guláš. Vystál jsem frontu, kde čekajícím odsekávali postupně kusy krávy, tak jek to vyšlo bez výběru. Když jsem přišel na řadu, prodavač udiveně žádal, papír na zabalení, třeba noviny přinesené z vedlejší trafiky, jak to dělali všichni ostatní. Prostě ekologie se vždy řídila okamžitou potřebou společnosti a jejím civilizačním vývojem.

Co v dnešním globalizovaném světě vnímáte jako největší problémy pro lidstvo? Za jeden z nich lze považovat nerovnoměrné narůstání bohatství a s tím související chudobu na straně druhé. Nepřijde černý mor, nebo něco nepředvídatelného, co zatím člověk neví

To přináší problémy, které budou narůstat, a i planeta Země se s tím bude muset vypořádat. Afrika prostě pořád drží toho „černého Petra“, už století je to nešťastný kontinent a nárůst populace je tam ten nejdrastičtější moment. Víme, že nějaká globální změna přijde, víme z historie, že to tak vždy bylo. Ironicky řečeno, hroutil se Řím a oni se začali dohadovat, zda kůň může být senátorem. I jinde v Evropě by se nějaké příklady našly. Musíme si uvědomit odpovědnost Západu za to, že jsme přišli s průmyslovou revolucí a exportovali ji do zbytku světa. I když náš podíl na produkci CO2 je jen do deseti procent nemáme právo přijít k Afričanovi říkat, i ty musíš ušetřit planetu? Jinými slovy říkáme, my jsme si to už užili, začneme šetřit, ale ty musíš ušetřit také. To se těžko vysvětluje někomu, kdo se chce mít taky dobře.

Třeba zmíněný černý mor se už zvládl, ale přicházejí jiné nenadálé případy, jako jsou třeba obyčejné nově zmutované příušnice, které ohrožují třeba jen v Praze i očkované stařešiny. Jsou nechtěným přínosem migrantů z afrických zemí. Moc se o nich nesmí mluvit a jejich léčba vyžaduje speciální antibiotika. A to nevíme o všech možných nebezpečenstvích pocházející z nerovnoměrného rozdělení téměř všeho. Nepovedou stále víc se rozevírající nůžky mezi úzkou vrstvou těch nejbohatších a ohromnou masou chudých k sociálním bouřím napříč státy? Neozve se nakonec předkládaný „superorganizmus“ planety Země zvaný Gaia a nepodnikne ke své vlastní záchraně nějaké opatření proti přemnožené entitě.

Dnes už neexistuje tradiční dělnická třída a představa komunistické revoluce patří skutečně jen do učebnic historie. Co za nebezpečí považuji, je ale snaha o tunelování svobody s využitím argumentů „dobra“, která se děje, a to jak ze strany zdejších aktivistů, tak i díky agendě Evropské unie. Jedná se o jinou formu socialismu, která není postavená na existenci společenských tříd, ale na téměř dokonalé kontrole celku, přesněji elit nad jednotlivcem a omezení svobodné vůle lidí ve prospěch již zmíněného „obecného dobra“. To je podle mého soudu vůbec největší ohrožení svobodného vývoje.

Stal jste se populárním bojovníkem proti nepravostem, čímž si ale vytváříte mnoho nepřátel, máte to zapotřebí?

Za bolševika to byla iniciativní sféra tzv. disidentu a dnes se oznamovatelé nepravostí označují anglickým ´whistblowers´. Za každého režimu je jejich role velice ošemetná ale nezbytné pro zajištění pokroku. Jedním z příkladů může být moje snaha usměrnit práci Grantové agentury (GAČR), kterou jsem doslova obtěžoval představitele ale bez výsledku. Našel jsem nakonec zastání u českého ombudsmana, který tak potvrdil moje výhrady. Pokud bych vyšel z textu zákona, spory ze smluv by měly být řešeny podle občanského zákoníku. Tento postup je však víc než absurdní vzhledem k tomu, že jde o veřejnoprávní smlouvu. Navíc občanský zákoník je hmotně právní norma neobsahující pravidla pro řešení sporů.

Lze souhlasit s názorem GAČRu, že spory z uzavřené smlouvy je nutné řešit pomocí § 169 ve spojení s § 141 správního řádu, tzn. ve sporném řízení. Spory ze subordinačních veřejnoprávních smluv má řešit správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou smlouvy. Kdo je nadřízený orgán je uvedeno v § 178 odst. 1 a 2 správního řádu. V daném případě není zcela jasné, kdo v případě agentury má tímto orgánem být, neboť žádné pravidlo upravené v uvedeném ustanovení nepostihuje tento případ. Ombudsman se domnívá, že spor by měla rozhodovat Kontrolní komise GAČRu jako kontrolní orgán Grantové agentury, což ale nečiní, neb se jen zabývá nepřesnostmi ve formulaci projektů či neuvedením daných předpisů a tak se vyhýbá odbornosti, což je ale právě meritem podávaných projektů.

Jak jsem už zdůraznil, pokud úspěšnost klesne pod jednu třetinu, je objektivnější losovat než provádět recenzní řízení a pak by nikdo ani neměl nutnost se odvolávat, a já bych netrpěl prokletím nepřetržitého neudělování grantů. Dokonce úřad ombudsmana na můj podnět tuto situaci analyzoval ve dvacetistránkovém rozboru, který zaslal předsedkyni, a kde mi dal za pravdu. Ta neodpověděla a možná zprávu ani nečetla, protože bohorovný GAČR to nezajímá – hlavně že existuje a zachovává si posty. Takže se nedivme tomu, že mě Grantová agentura nemiluje.

6) Nejsou dnes už i ve vědě hlavním hnacím motorem peníze?

Jsou ale naštěstí i dnes stále zůstává mezi obyčejným lidem nadšení z vědy a touha hledat bez ohledu na pobídky a finance. Proto mě zaujaly dvě mimořádné publikace českých autorů. První na hranici fikce což je kniha Otakara Kania „Fyzika prostoru“ (Digibooks 2017, která si pohrává s prapodstatou světa, zavádějící pojem prostoru tvořeného jednotkami tlakových výší a níží, nabývající různé hustoty, vždy kladné. Antipodem hustoty je tlak, též vždy kladný ukazující atmosféru formou všudypřítomné plazmy, kde prostor není jen pouhé jeviště, ale i sám herec.

Z dnešního fyzikálního hlediska „mainstreamu“ je to spíše blábol, ale opravdu netradiční, který přináší překvapivé čtení bez rovnic, což nejvíce ocení milovníci esoteriky a konspiračních teorií. Na druhé straně je realistická kniha Zdeňka Regnera „Úvod do geometrie pakoprostoru“, zatím jen v privátním pdf, pojednávající o nejrůznějších možnostech geometrických konstrukcí, dosud neodhalených, ale nesmírně zajímavých a poučných i v našem světě pokročilé krystalografie. Obě ukázky představují netradiční myšlení a pokus o něco nového bez podpory grantů. A pak, že se nic nového neděje! Ne nadarmo se neříká „zlaté české ručičky“ a díky nim třeba nejen za bolševika potichu vznikaly opravdové kutilské unikáty a i to je jedna z nezbytných cest vědy.

7) Jste stále ještě na černé listině Grantové agentury za to, že jste ji kritizoval, takže vám v posledních letech postupně zamítla sedm projektů?

Grantová agentura (GAČR) sponzoruje vědu, ale zároveň si nárokuje svoji výjimečnost tím, že předpovídá objevy, které jakoby financuje podle uvážení jakýchsi téměř nahodilých revizorů. Provádí to však jakousi mechanickou cestou s tím, že objev nejspíše udělá ten, kdo má hodně publikací a jejich citací, vysoký h-index a má za sebou badatelský tým. Granty se dnes staly doménou „vzorové“ administrativy, jakési perfektní „dovednosti“ podávání, a nikoli bohatosti „kvality“ vědecké originality. Průměrný grantový projekt se pohybuje v rozsahu minima dvaceti stran odborného textu, což reprezentuje alespoň stovku hodin práce, suma sumárum jeden podaný grant představuje zhruba čtvrt milionu korun vynaložených zaměstnavatelem včetně mzdových nákladů.

U všech neudělených grantů už je to slušná suma, která se tak promarnila, přičemž se všichni dušují, že všechno je i bylo v pořádku, že posudky byly pečlivě vypracovány a peníze stejně pečlivě rozděleny. Je zřejmé, že ani Einstein by v dnešních podmínkách nedostal grant, protože by měl málo citací a revizoři by řekly, že jeho vize jsou nereálné a neodpovídají hlavnímu badatelskému proudu, tzv. mainstreamu. Jak kdysi sám řekl, představivost je důležitější než znalost, ale není k ničemu, když přesné vyplňování kolonek projektu má přednost před jeho odborným obsahem. Badatel se stává rukojmím Grantové agentury, tři čtvrtiny žadatelů tak ztrácejí svůj badatelský potenciál psaním projektů, které jsou zmítnuty, přičemž nemají možnost se odvolat proti rozhodnutí často neznalých či zaujatých posuzovatelů. Tak tento systém bohužel spíše tříští vědu, než aby ji koncepčně rozvíjel.

8) Váš obor je studium tepelných jevů, v nichž je teplota hlavní proměnou. Hodně se mluví o teplotě Země, lze provést nějaký odhad jejího rozsahu? Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) poukázal na vliv lidstva, bez kterého by byla teplota na Zemi o 2 až 3oC nižší, zatímco podle Národního úřadu pro ovzduší a oceány v USA (NOAA) se průměrná teplota na Zemi zvýšila od roku 1880 do současnosti o pouhých 0,8oC. Čemu máme věřit?

Takový odhad se odvíjí od předpokladu chování Země jako hypotetického černého tělesa. Připomeňme si, že příchozí záření ze Slunce s teplotou cca 5800K a vlnovou délkou 497 nanometrů má protiakci odcházející záření ze Země při teplotě 290 K a vlnové délce 9,9 metru. Teplotu Země (T) pak můžeme odhadnout ze vztahu Tčť {(1-A) / (1-G)}1/4 , kde Tčť je teplota černého tělesa. Důležitá je sluneční konstanta S znamenající hustotu energie záření ze Slunce ve vzdálenosti orbitu Země. Za základ můžeme vzít v úvahu dva rozhodující procesy; odraz (tzv. albedo A ~ 35 %) a absorpci (tzv. skleníkový efekt G ~ 45 %, kdy část záření se v důsledku interakce s atmosférou vrací zpět). Pro současný stav vychází T okolo 17 oC. Hraniční hodnoty ukazují T = 5,4 oC v případě bez atmosféry, T = – 23 oC bez skleníkového efektu a T = 50 oC bez albeda.

Tyto odhady velmi dobře ilustrují nejen mimořádně nám prospěšné nastavení Země ve sluneční soustavě, ale poukazují i na nepříznivé hodnoty u sousedních planet Mars, kde G je zanedbatelný a u Venuše dosahující až 80 %. Tyto hodnoty byly v minulosti jiné a taky příznivější pro existenci života. Relativní tepelná stabilita Země spolu s přiměřeně malým rozptylem teplot 50 oC je nejen důležitá, ale také leží příznivě kolem teploty tuhnutí vody. V tomto měřítku bude fluktuace v řádu stupňů zcela přirozeným jevem systému závislém na momentálních hodnotách S, A a G. Počasí i klima tak má i bude mít krátkodobé výkyvy bez ohledu na to, jestli na planetě je, nebo není člověk.

9) Jak se to řeší v globálním pohledu termoanalytika?

Nejen že si musíme upřesnit pojem boje proti klimatu, ale musíme vzít v potaz celý zatěžující životní cyklus od těžby materiálů přes výrobu a provoz až po recyklaci. To ale neděláme, jen se soustřeďujeme na CO2, a hysterie kolem CO2 a změn teploty nás často tlačí ke špatným úvahám a směrem nesprávných řešení. Podívejme se na EU, která produkuje v současné době méně než 10 procent celosvětových emisí CO2, což znamená, že jejich předpokládané snížení o 40 procent v rámci Evropské unie a ve světovém měřítku má význam pouhých 4,4 procenta, tedy téměř zanedbatelné nic.

Takže v EU hledaná uhlíková neutralita bude vlastně mít zanedbatelný klimatický efekt, ale podstatný vliv v oblasti přibrzděné ekonomiky. Takové snížení je a bude zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích a především v Číně a Indii, které převezmou právě to, co Evropa v ekonomice ztratí, právě ty ekologicky nejcitlivější technologie. Těžko si představíme Čínu a Indii bez omezení hlavních producentů emisí, jako je výroba cementu a uhelné elektrárny.

Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav spíše nepříznivý, protože jsou zcela závislé na masivních dotacích do těchto spíše neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách a jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde, a to nejdražší, obvykle skryté, je energetické pokrytí doby, kdy nic neprodukují. Zapomíná se taky na náročnost jejich recyklace, protože otázky ekonomické recyklace se jednou stanou hnacím motorem ekonomického přežití. To, že se EU hlásí jako první ke svému dílu globální klimatické odpovědnosti, je nepochybně politicky skvělý tah až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství Evropské unii bez problémů a rádi přenechají. To je zřejmé i z výsledků posledních klimatických konferencí a krachu Kjótského protokolu. Nádavkem skrze výzvy na záchranu planety se krade snadno, často anonymně a hlavně lákavě.

Musíme se naučit i čekat, hledat a hlavně nechat vědu dělat svoji práci - vynalézat. Dejme si příklad. Třeba i nechtěné, ale dnes nevyhnutelné skládky plastů mají svoji dobu námi vytoužené degradace třeba pomocí nově vyvinutých mikroorganizmů. Spíše ale se najde cesta zpětného využití, a to v době, když se fosilní zdroje pro jejich výrobu celkově vyrabují. Vzhledem k nastalému nedostatku surovin se pak jejich zrecyklování stane skutečně žádoucí, dostatečně efektivní, a tím se i konečně zaplatí. Jejich těžba ze skládek pak bude ekonomicky dávat smysl, stejně jako dnešní recyklace kovů. To ovšem znamená dobu vyčerpání a nedostatku přírodních zdrojů, což naruší nejen náš životní styl, ale i způsob našeho myšlení. Předpokládejme, že to změní nečekané objevy, třeba jako dnešní zpracování břidlicového plynu, i když silně neekologické, nebo budoucí ještě neznámé rekultivace a podobně. Těšme se a doufejme.

10) Před pár dny protestovali aktivisté na rypadle lomu Vršany na Mostecku proti prodeji elektrárny Počerady a jeden z nich pro média uvedl, že klimatická spravedlnost s kapitalismem velmi úzce souvisí, že v něm se věci týkající se klimatické krize řeší jen obtížně. Pro řešení je prý zapotřebí přistoupit i k systémovým změnám. Bude nutné pro záchranu planety svrhnout ve světě kapitalismus?

Generační odpovědí mladých je, že jsme jim zkazili počasí, a tím i život. Chtějí okamžitě omezit skleníkové plyny a včera už bylo pozdě. Zapomínají ale na to, že omezit vliv vodní páry, která má na svědomí vice než 90 procent skleníkového efektu, je v trendu socialistických chimér „poručíme větru, dešti“. Vyčítají nám pokažené bytí a zapomínají, že naše, a vlastně i předchozí generace, udělaly pro ochranu přírody a klimatu tolik, co žádné generace před tím. V průmyslovém měřítku se rozvinuly bezemisní, spolehlivé a dobře regulovatelné zdroj energie, vedle jaderných elektráren i ty fotovoltaické či větrné. Uhelné elektrárny se zbavily emisí síry, prachu, NOx a CO2. Zvýšily se výkony spalovacích motorů a snížila se měrná spotřeba paliva, odstranily se olovnaté emise a stále se snižují jejich emise skleníkových plynů.

Vyvinuly se nové materiály, o kterých se nám dříve ani nesnilo, plasty nahradily dřevo, kůži i třeba kovy když se vynalezl kevlar, našly se nezvyklé grafény a fulerény, objevily se vlákna a nanočástice. Nastartovala výstavba energeticky úsporných a pasivních domů. Dokázali jsme čistit většinu odpadních vod, zpřísnila se ochrana přírody, jak krajiny, tak ohrožených druhů někdy natolik, že je paralyzována výstavba dopravní infrastruktury. Zakázaly se škodlivé freony a doufáme, že jednou to budou i zhoubné pesticidy. Hlavně jsme schopni vypěstovat a vyrobit potraviny pro sedm miliard lidí, zamezit smrtelným nemocem, jako jsou neštovice, cholera a mor. Snižuje se chudoba a prodlužuje se průměrný lidský věk. To vše vyžaduje využívání přírodních zdrojů a lidského důvtipu, protože bez nich by to nešlo.

Ano, můžeme se uskrovnit a najít způsob ochrany klimatu, ale jak, kde, kdy, kdo a hlavně jestli! A to si musí ujasnit nastupující generace nejen stávkami a hrozbou revoluce, ale hlavně snaživou prací a usilovným studiem způsobu, jak na to. A to nejen svým pasivním spotřebním postojem, kdy školní úkoly si tato mladá generace dělá na počítačích, komunikaci a televizi obhospodařuje téměř všude, neváhají používat mikrovlnku, vařič, fén a další elektrické přístroje, a místo plněné školních povinností stávkují, aniž by si uvědomili, že předchozí generace chodila do školy pěšky.

Související literatura:

* J. Šesták: Člověk a věda. Chemické Listy 104: 267-292 (2010)

* J. Šesták: K čemu je termodynamika: http://neviditelnypes.lidovky.cz/rozhovor-k-cemu-je-termodynamika-d47-/p_veda.aspx?c=A181008_171206_p_veda_wag

* J. Šesták: Světem badatele, OPS Kanina 2015: http://neviditelnypes.lidovky.cz/kniha-svetem-badatele-sestaka-d2m-/p_kultura.aspx?c=A150318_202940_p_kultura_wag

* J. Šesták: Provídky: eseje na pomezí vědy a filosofie přírody , ZČU Plzeň, 2017.https://www.kosmas.cz/knihy/251868/providky-eseje-na-pomezi-vedy-a-filozofie-prirody/

* IPCC - mezinárodní panel pro změnu klimatu: Dopady, adaptace a zranitelnost (2014)

* Bílá kniha - Přizpůsobení se změně klimatu: směřování k evropskému akčnímu rámci, KOM147 (2009)

* J. Šesták: Jak je to s oteplováním naší planety Země a jaká je role skleníkových plynu – reflexe nad knihou V. Klause: Modrá nikoliv zelená planeta. Energetika 1/2008: 392-395

* J. Šesták. etal: Thermal analysis scheme aimed at better understanding of the Earth’s climate changes due to the alternating irradiation. J Therm Anal Calorim, 101:567–575 (2010)

* R.C. Neville: Solar Energy Conversion: solar cells. Elsevier (1995)

* J. Lovelock: Gaia - A new look at life on the Earth, Oxford University (2000)

* N. Kleinová: Kapitalismus proti klimatu, Solidarita 103 (říjen 2015)

* B. Kuras: Evropa snů a skutečností, Baronet (2007)

* B. Lomborg: Skeptický ekolog - jaký je skutečný stav Země, Dokořán (2006)

* M. Kutilek: Racionálně o globálním oteplování; Dokořán (2008)

* V. Klaus: Modrá planeta v ohrožení. Dokořán (2009)

* V. Klaus: Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? Grada (2017)

* V. Kremlík: Obchodníci se strachem - Průvodce skeptika po klimatické apokalypse. Dokořán (2019)

Emeritus, čestný občan a dr.h.c.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.