Panamský průplav se dožívá stovky. Tato strategická stavba však zastarala a Panama se začíná obávat o své výsadní postavení

Panamský průplav, jeden ze sedmi novodobých divů světa, byl náročnou stavbou, která si vyžádala 30 tisíc mrtvých. Od té doby je ovšem zdrojem velkých příjmů i strategického vlivu. Nyní se ale objevila konkurence.

Měla to být obrovská světová událost, na kterou se čekalo několik set let. Slavnostní otevření Panamského průplavu, který propojil Atlantský a Tichý oceán přes středoamerickou pevninu a zásadně usnadnil námořní dopravu a obchod.

Když však 15. srpna 1914 vyrazil parník SS Ancon na první takřka 82kilometrovou trasu po uměle vyhloubeném kanále napříč Panamou, převratná událost mírně bledla v důsledku jiného dějinného zvratu – začátku první světové války.

Oficiální zahájení provozu Panamského průplavu, byť první loď jím proplula cvičně už začátkem srpna 1914, se tak kvůli zprávám z prvních evropských bojišť nedočkalo pozornosti, jakou by si unikátní stavba zasloužila. Touha po průplavu v těchto místech přitom zrála více než čtyři sta let, a to jak v Evropě, tak v Americe.

Začíná se od Kolumba

Historie budování kanálu sahá k prvním krokům evropských kolonizátorů na americké půdě – bezmála k okamžiku, kdy Kryštof Kolumbus dorazil k Panamské šíji, úzkému pásu země mezi Karibským mořem a Panamským zálivem. Španělé v Latinské Americe záhy zjistili, že vstupem na kontinent narazili na nekonečné nerostné bohatství, stříbro a zlato jihoamerických indiánů především z dnešního Peru a Ekvádoru.

Kolonizátoři chtěli poklady co nejrychleji přepravit do královského paláce v Madridu, a tak sotva 25 let po „objevení“ Ameriky tehdejšímu španělskému králi Karlu V. Habsburskému poprvé navrhli, aby někde na území dnešní Panamy, strategicky výborně položené provincie s úzkým pásem pevniny mezi oceány, „odřízl“ kus země a nechal vytvořit umělé koryto. Už tehdy si spočítali, že cesty by se zásadně zkrátily a především by se snížilo riziko, že jimi ukořistěné zlato někdo ukradne i španělské koruně.

Madrid návrh přivítal a téměř okamžitě nařídil průzkum Panamské šíje v jejích nejužších místech. První výkresy si král mohl prohlédnout už v roce 1529. O pět let později – v roce 1534 – Španělé zakreslili trasu v místech, kudy dnes skutečně vede jeden ze sedmi novodobých divů světa.

Zkrácení cesty o tisíce kilometrů

Z 16. století však zbyly jen plány a nenaplněná touha Madridu, k realizaci se Španělé vzhledem k finanční a technické náročnosti tehdy neodhodlali. Spící projekt umělého kanálu ve Střední Americe oživil až německý přírodovědec Alexander von Humboldt začátkem 19. století. Ten kdysi navrženou trasu připomněl ve svých zápiscích o Latinské Americe, kterou několikrát navštívil.

Plán znovu zaujal španělskou vládu, jež v roce 1819 odsouhlasila vybudování průplavu a formálně ustanovila společnost, která se o výstavbu měla postarat. Trvalo však několik desítek let, než společnost reálně vznikla, a to už se k panamské oblasti stáčel čím dál víc i pohled Severní Ameriky, jejíž západní část v polovině 19. století ovládla zlatá horečka.

Zájem gringů byl nasnadě – Panamský průplav by jim mimořádně usnadnil dopravu. Pro představu: cesta z New Yorku do San Franciska se díky kanálu zkrátila takřka o 29 tisíc kilometrů. Kdysi totiž lodi musely na této trase obeplout celý jihoamerický kontinent přes Hornův mys v Ohňové zemi.

Panamský průplav, který cestu z Colónu při ústí Atlantského oceánu do Ciudad de Panamá v Pacifiku zkrátil na osm deset hodin,měří „jen“ 81,6 kilometru, široký je 150 až 305 metrů. Navzdory tomu jeho vybudování zabralo 34 let tvrdé práce. Španělé se do výstavby průplavu nikdy nepustili, koncem 19. století sice získali licenci na vybudování náročného projektu od Kolumbijců, ale tu prodali tehdy nově vzniklé Francouzské geografické společnosti. Byli to Francouzi, kdo nakonec rozhodl, kudy kanál povede.

Společnost si nechala udělat více než tucet návrhů cest přes americký kontinent, z nichž vybrala dva uskutečnitelné: průplav přes Panamu a přes Nikaraguu. Volba tehdy padla na Panamu – cesta byla kratší a zdála se levnější.

Pikantní je, že ani ne před měsícem nabyl reálných obrysů i nikaragujský projekt. Tamní vláda si v červenci plácla s čínským investorem – společností HKND – na vybudování průplavu o délce tří set kilometrů za zhruba 40 miliard dolarů. Nikaragujský průplav má být hotový do pěti let a v některých místech má být široký až půl kilometru. Navíc bude blíž k USA, takže se Panama začíná obávat o své výsadní postavení.

Lessepsův neúspěch

První etapa výstavby kanálu v Panamě se pojí se jménem Ferdinanda Marieho Lessepse. Francouzský diplomat a podnikatel v roce 1879 – tehdy mu bylo už 74 let – uvěřil, že jedině on dokáže rozetnout Panamskou šíji vedví a otevře ji námořní dopravě. O deset let dříve se mu totiž něco podobného podařilo v Egyptě, kde vybudoval Suezský průplav.

Francie se do náročného projektu pustila v roce 1880, Lesseps však neměl štěstí a na druhé straně Atlantiku tvrdě narazil. Přestože mu chybělo inženýrské vzdělání, po úspěchu Suezského průplavu se rozhodl, že povede stavbu i technicky, a odmítl vybudovat v průplavu zdymadla. Věřil, že když v Egyptě stačil průplav na úrovni mořské hladiny, ve středoamerické zemi musí také. Mýlil se. Později se ukázalo, že Panamský průplav se bez série zdymadel neobejde.

Lesseps se v oblasti trápil skoro deset let, nekonečnou stavbu ztěžovaly obří sesuvy půdy, náročné klimatické podmínky a zejména ničivé epidemie cholery, žluté zimnice a především malárie. V letech 1880 až 1889 na stavbě zemřelo více než 20 tisíc dělníků (celkem jich během budování kanálu zemřelo asi 30 tisíc). Podařilo se jim přitom zdolat sotva 30 kilometrů, ani ne polovinu průplavu.

Lessepsova společnost se během výstavby dostala do velkých finančních problémů, které chtěl podnikatel řešit s pomocí francouzské vlády vydáváním a prodejem státní loterie, což mu pomohlo i v Egyptě. Losy však nepomohly a Lesseps v roce 1889 zemřel chudý a zničený. Firma okamžitě zkrachovala, to už ale problematickou výstavbu průplavu bedlivě sledovaly USA.

Americká sázka na zdymadla

USA sice nejdříve plánovaly rozetnout Nikaraguu, ale po francouzském fiasku se rozhodly pokračovat v Lessepsově díle. Podle informací muzea Panamského průplavu výstavba kanálu přišla Američany na 352 milionů dolarů (celkově 639 milionů dolarů) a USA ji zahájily v roce 1904, zprvu ve francouzských stopách. O dva roky později však inženýři rozhodli vybudovat v průplavu tři skupiny zdymadel.

Američané na stavbě pracovali deset let a i oni se potýkali s mohutnými sesuvy půdy. Vyhloubený materiál z Panamského průplavu by pokryl výstavbu nové čínské zdi a říká se, že kdyby se naložil do vagonů, obtočily by čtyřikrát zeměkouli. Typy lodí, pro které byl kanál vybudován, už jsou ale dávno pryč. Moderní plavidla jsou mnohem větší, což je hlavní problém současného Panamského průplavu, jenž je od roku 1999 zcela pod suverenitou Panamy. Bezmála celé minulé století jeho značnou část, takzvané Panamské průplavové pásmo, spravovaly USA. V roce 1979 podepsal tehdejší americký prezident Jimmy Carter se svým panamským protějškem Omarem Torrijosem dohodu o společné kontrole a následném předání kanálu Panamě.

S hrozbou odlivu peněz za mýtné – za proplutí běžné lodi panamský úřad inkasuje okolo 30 tisíc dolarů (asi 600 tisíc korun) a ročně jich kanálem propluje okolo 14 tisíc – se Panama na přelomu tisíciletí rozhodla průplav rozšířit. Provozovatel kanálu – Číňan a hongkongský obchodník Li Ka-šing a jeho společnost – chce umožnit proplutí lodím s mnohem větší tonáží.

Rozšíření kanálu

O rozšíření a modernizaci průplavu rozhodovali i místní obyvatelé v roce 2006, tehdy 80 procent z nich hlasovalo pro obnovu. Dobře totiž vědí, že bez kanálu by se na špici ekonomického rozvoje v regionu nedostali. Před pěti lety se plánovalo, že Panamský průplav dostane ke svému stému výročí dárek v podobě rozšíření. To se ale nakonec nestalo.

Vláda nového prezidenta Juana Carlose Varely nyní slibuje, že modernizaci za 5,25 miliardy dolarů dokončí příští rok v prosinci. Aminulý týden podepsala další část dohody s konsorciem GUPC, které má rozšíření na starosti. A paradoxně se k výstavbě průplavu dostali poprvé po pěti stech letech od prvních výkresů Španělé. Největší podíl v konsorciu, které před pěti lety vyhrálo tendr na rozšíření kanálu, má totiž španělská společnost Sacyr Vallehermoso.

LN, 9.8.2014