Kosmonauti mají výdrž. Uvědomoval jsem si to ve čtvrtek odpoledne, když jsem v Národním muzeu poslouchal besedu středoškoláků s Eugenem Cernanem, posledním mužem na Měsíci. Cermanovi je čtyřiasedmdesát let, má trojitý bypass a tady pobýval už třetí den v plném rozběhu. V pátek měl na programu cestu do jižních Čech, aby se opět podíval do dvou vesnic na Táborsku, odkud pocházejí rodiče jeho matky. A v sobotu poletí domů do Texasu. Celkem tady měl strávit pět dnů – poprvé z pěti návštěv jako státní host, na pozvání premiéra Mirka Topolánka.

Vždycky o sobě říká: „Já jsem Čecho-Slovák. Američan s československými kořeny.“ To není žádná zdvořilost, myslí to opravdově. Všichni Američané si váží vlasti svých prapředků. Navíc v posledních letech propukla horečka po zjišťování genealogických údajů – a čím hlouběji se podaří ponořit do minulosti, tím jsou hrdější.

Když Cernan mluvil o návratu na Měsíc v druhé polovině příštího desetiletí, zdůrazňoval, že se tam vrátíme my všichni, nikoli jenom Američané. Mnohokrát se obracel k mládeži a upozorňoval, že mezi těmi chlapci a děvčaty, kteří sedí v sále, jsou možná příští kosmonauti. „Miřte na Měsíc – a určitě skončíte někde mezi hvězdami!“ Každý z vás něco dokáže, jenom se nesmíte bát výzev, které vám život připraví!

K mému překvapení mluvil o tom, že by bylo možné poslat lidi na Mars už okolo roku 2025. Kdyby osm či deset let přidal, bylo by to realističtější.

Vyslovil obavu, že kdyby se stal prezidentem Obama, americká kosmonautika zpomalí tempo a patrně bychom se na Měsíc tak brzy nevrátili. Obama totiž vyhlásil, že ubere peníze NASA a dá je na vzdělání. Cernan se nad tím pohoršoval: Na co budou peníze na školách a univerzitách, když budou chybět studenti dychtící po tom dělat vědu? Letectví a kosmonautika byly po celé 20. století zdrojem romantiky, snění. Mladí lidé potřebují nějaké impulzy k tomu, aby se začali zajímat o přírodu a o techniku – bez tohoto romantického podtextu to nepůjde. Republikána McCaina si Cernan pochvaloval – to je člověk, který ledacos zažil a umí vidět dopředu, ten by takový špatný krok neudělal.

Studenti se nebáli ptát, i když někdy naivně. Jedna dívenka položila otázku, jestli má smysl vydávat energii na kosmické lety, když ji potřebujeme na Zemi. Cernan je na takové dotazy nepochybně zvyklý. Připomněl, že kosmonautika potřebuje opravdu minimum energie a pokud to je možné, kosmické stroje využívají slunečních baterií. Upozornil na to, že kosmické výboje obohacují Zemi, hlavně vynálezy a objevy, které přitom vznikají. Když prezident John Kennedy vyhlásil v květnu 1961 úmysl dosáhnout do konce desetiletí Měsíce, nikdo nevěděl, jakými prostředky se tam poletí. A přece se to podařilo a projekt Apollo dal lidstvu obrovské množství poznatků, které mohlo zužitkovat tady na Zemi a zlepšit své životní podmínky. Také se ho ptali na to, proč si s sebou vzal československou vlajku. Tvrdil, že požádal pracovníky NASA, aby mu ji sehnali, což udělali. Vzpomínám si však na to, jak mi před lety říkal něco jiného – že si zašel do obchodu a tam si ji koupil. Zdá se mi věrnější ta dnešní verze.

Chtěl tu vlaječku s sebou mít na Měsíci, protože počítal s tím, že se do Československa – pravlasti svých předků – jednou vypraví. Ve svém osobním balíčku měl také různé rodinné věci – snímky manželky, dcery, matky, také matčin růženec. Když tady byl poprvé, v říjnu 1974, třebaže přiletěl z Moskvy, kde jednal o společném letu Sojuz-Apollo, nikdo z oficiálních představitelů ho nechtěl přijmout, necítil se tady dobře. Nakonec vlaječku statečně převzal docent Luboš Perek, tehdejší ředitel Astronomického ústavu Akademie věd.

Je věřící člověk, nějaký Bůh existuje, o tom nepochybuje. Před startem z Měsíce se pomodlil Zdrávas a Otčenáš – nikoli proto, že by nevěřil v lunární modul, nýbrž aby si vymodlil přímluvu ke šťastnému návratu u Nejvyššího.

Na všech třech výpravách do kosmu měl na krku přívěsek. Dokonce ho vytáhl zpod košile a ukázal nám ho. Je zasvěcený letectví. Technici sice měli proti tomu, aby ho nosil, námitky, obávali se, aby nerušil některá fyziologická měření, ale nakonec se s ním museli smířit a nic se nestalo.

Dneska čekají kosmonauti zpravidla deset let, než se na ně dostane místo a oni usednou do raketoplánu nebo na ně vyjde služba na Mezinárodní kosmické stanici. V jeho časech takový nával nebyl. Poprvé letěl po výcviku, který trval jenom několik roků, ve dvaatřiceti letech, naposled v osmatřiceti.

Měsíc byl vrcholem jeho kariéry. Přesto přemýšlel o tom, jakou novou horu má před sebou vytýčit ke slezení. Brzy si uvědomil, že to bude těžké. Proto také trvalo pětadvacet let, než se odhodlal napsat knihu o svém životě.

Americký kosmonaut se nevyhnul ani dotazu o případném vystěhování lidstva na jiné planety. Myslí si, že to nebude zapotřebí. Ale nevylučuje, že za sto, tři sta let anebo za půl tisíciletí bude část lidí žít na Marsu. Někteří vaši potomci usoudí, že bude stát za to, aby se tam usadili, vypraví se tam dobrovolně. A potom se budou podobně jako on, Cernan, vracet na Zemi hledat tady své kořeny, stopy svých prarodičů. Celá beseda se nesla v duchu výzvy mladým lidem, aby se nebáli pouštět do velkých úkolů. Bylo jasné, že k mládeži nemluví poprvé a že ji chce přivést na svou hvězdnou víru. Když po půldruhé hodině skončil, středoškoláci mu dlouze zatleskali. A potom se seřadili, aby ho požádali o podpis.

Škoda, že tady nemůže zůstat Cernan několik týdnů a objet několik desítek škol. Určitě by se potom zvýšil zájem o studium technických a přírodovědných oborů.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz