26.9.2022 | Svátek má Andrea


KOSMONAUTIKA: Ač bude stejně luna plát

6.10.2007

Kosmonautika slaví padesátiny. I ti, kteří tehdy ještě zdaleka nebyli na světě, znají slovo sputnik – zdomácnělo na celé Zemi. A přece je to výročí značně skeptické. Upozorňuje nás totiž na skutečnost, že po technologické stránce vesmírné lety stále vězí v polovině 20. století.

Když se připomínalo půlstoletí prvního počítače ENIAC, ve světě se masově rozbíhal internet a computery se stávaly spotřebním zbožím. Když připomínáme sputnik, zářné zítřky vesmírné dopravy připomínají fatu morganu – jeví se stejně vzdálené, jako když byly před půlstoletím prognózovány.

Knihy jen třicet let staré ukazují plány atomových či fotonových pohonů pro mezihvězdné lety 21. století. I slovutná NASA před pouhými deseti lety chystala pilotovanou misi na Mars na listopad 2009. Dnes by si nikdo netroufl stanovit ani desetiletí, natož přesný rok.

Kosmonautika zůstává výjimečným počinem, nicméně její 50. výročí připomíná dvě věci: technologicky stále lpí na starém i neúsporném raketovém pohonu a kosmonauti už sestoupili z piedestalu polobohů – z profese pro vyvolené je již džob s rysy normálnosti, se všemi plusy a minusy. Jako nejúspěšnější prognostici se ukázali klasikové žánru science fiction.

Z Versailles k Měsíci

Před týdnem NASA vypustila družici Dawn, první sondu k asteroidům a zároveň první těleso poháněné iontovým motorem. Sláva. Na kanystr paliva dorazí skoro k Jupiteru, zatímco vaše auto stěží do Košic. Poletí levně, ale strašně pomalu, nic pro kosmonauta.

Pilotované lety tak stále profitují z mírové dohody z Versailles podepsané v roce 1919. Právě ta de facto umožnila kosmickou éru, když poraženému Německu zakázala vývoj kanonů. O raketách tehdy nikdo nic nevěděl, natož aby je zakazoval.

Odtud vedla cesta k německému raketovému programu, k Wernheru von Braunovi a jeho střelám V-2. Po válce pak táž cesta – s pomocí týchž německých expertů – pokračovala v SSSR i USA. Vyústila ve sputniku, Gagarinovi, cestě na Měsíc, raketoplánech i mezinárodní kosmické stanici. Ale žádný revoluční technologický zlom nepřinesla.

I když tragické havárie jsou dnes jen ojedinělé, kosmické lety dokládají jednu věc. V okamžiku startu je posádka de facto v roli rukojmího, který je připoután ke stometrovému sloupu výbušniny. Nepřeskočí někde nečekaná jiskra? Ta otázka dělá z kosmonautů stále hrdiny, i když dnes už většinou anonymní.

Jsou pryč časy, kdy celá Země znala jména Gagarin a Armstrong. Před jejich aureolou ideologie uhýbaly. Stačí si vzpomenout, že první americký raketoplán startoval právě v den 20. výročí Gagarinova letu, a to bylo za vlády antikomunisty Reagana! Teď si lidé sice pamatují, že v únoru 2003 tragicky havarovala Columbia, ale dokázal by někdo jmenovat jediného člena zahynuvší posádky?

Dnes si sice nepamatujeme jména jednotlivých kosmonautů, zato se nám přibližují jejich životní osudy a peripetie. Už to nebývají dramatické scény jako v případě Apolla 13, které havarovalo na cestě k Měsíci a celá Země sledovala jeho záchranu, ale jsou to příběhy, které jako by vypadly ze stránek Raye Bradburyho či Arthura C. Clarka. „Spender vytáhl revolver. Ten slabě bzukl. První kulka zasáhla muže vlevo; druhá a třetí muže vpravo a uprostřed.“ Tak líčí Bradbury v Marťanské kronice vzpouru kosmonauta. Datuje ji do června 2001 a Spender, citující Byronův verš „ač bude stejně luna plát“, tak protestuje proti kolonizaci Marsu.

„Nowaková chtěla Shipmanovou zabít,“ vypovídá soudu policista Black, když svědčí o útoku jedné americké kosmonautky na druhou. Je podzim 2007 a realita tak dohání půlstoletí starou science fiction. Vesmírná pilotka žárlící na svou sokyni ve vztahu k pilotovi raketoplánu. To je materiál! Už nerozebírá spekulace o vztahu Gagarina ke komunistické straně. Netýká se polobohů, ale pochopitelných lidí s pochopitelnými vztahy a džoby.

Kosmonautika se padesát let po startu ocitá v jakémsi normálu. Je poctivé říci, že nám nespadnou z nebe revoluční pohony, že si musíme vystačit s tím, co máme. Před půlstoletím to slovy mimozemšťana Rugona na adresu pozemšťanů sdělil Clarke v Záchranném oddíle.

„To, co vidíte na obrazovce, jsou trysky jejich raket. Ano, odvážili se užít rakety, aby přepluli mezihvězdný prostor!“ Chapadlatý vesmířan z ústředí Mléčné dráhy tak vyjadřuje lehký despekt k technologickému pokroku lidstva, ale zároveň úctu k jeho netechnologické odvaze. Na tom nemusíme nic měnit ani po padesáti letech.

LN, 4.1.2007

komentátor LN