HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (37)
Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.
Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli. Co je případ lékařky MUDr. Vlasty Kálalové-di Lottiové.
Po roce 1948 se o této úžasné ženě psát moc nesmělo. „Provinila“ se tím, že 9. června 1950 napsala tehdejšímu prezidentu Gottwaldovi dopis, v němž velmi naléhavě protestovala proti hrdelním rozsudkům v procesu s Miladou Horákovou. Zrovna tak se odhodlala veřejně protestovat proti postupu komunistických orgánů v případě Rudolfa Krzáka (1914-2004), který byl jako ona rodákem z Bernartic. Krzákova rodina byla po atentátu na Heydricha surově vyvražděna, on sám po návratu z východní fonty (!) byl zatčen, krutě mučen, vězněn a rehabilitován prakticky až po roce 1989.
A také se stalo to, že až v roce 1978 mohla vyjít skvělá kniha o životě a díle MUDr. Vlasty Kálalové-di Lottiové. Pravda, tehdy ještě poznamenaná komunistickou cenzurou (necenzurované vydání mohlo vyjít až v roce 1993), avšak i tak se veřejnost dozvěděla o neuvěřitelně plodném životě této obětavé lékařky a velice statečně ženy. Autorka Ilona Borská (1928-2007) patří mezi naše vynikající spisovatelky a publicistky. Její životopisná kniha s názvem „Doktorka z domu Trubačů“ je výborně zpracovaným životopisem lékařky Kálalové. Těžko se po tak skvělé autorce vkládají nová slova na papír. Kniha patří k velice oblíbeným románům dnes již několika generací čtenářů.
Když se doktorka Kálalová v roce 1925 rozhodla zřídit v Bagdádu nemocnici, pronajala si za tím účelem dům Barazanliů, což v překladu znamená dům Trubačů. Odtud i název skvělé knihy Ilony Borské. Bylo to stejně nějaké zvláštní řízení osudu. Doktorčin tatínek Jan Kálal byl učitelem národní školy v jihočeských Bernarticích, kde se Vlasta 26. října 1896 narodila. Maminka Anna, rozená Fenclová, pocházela vlastně také z rodiny Trubačů. Její maminka, tedy Vlastina babička, se za svobodna jmenovala Josefa Trubačová.
Rudolf Dvořák
Alois Musil
Nadaná dívka již v době, kdy maturovala, se dohovořila nejen anglicky a německy, ale také rusky, italsky, španělsky, turecky a francouzsky. Při studiích medicíny chodila na hodiny arabštiny a perštiny k profesoru Rudolfu Dvořákovi (1860-1920), který vyučoval na Univerzitě Karlově orientální filologii. Pro tyto dva jazyky se budoucí lékařka nadchla, když se náhodou zúčastnila přednášky profesora a doktora teologie Aloise Musila (1868-1944), který často cestoval do Orientu, když pátral po základech prvotního křesťanství.
A když v roce 1919 si ve Spolku českých lékařů poslechla přednášku průkopníka české bakteriologie profesora MUDr. Jaroslava Hlavy (1855-1924) o potřebě vzniku specializovaného pracoviště pro výzkum tropických chorob byla rozhodnuta. Pojede do Bagdádu. Po promoci v roce 1922 (jejím studijním oborem byla chirurgie) získávala dva roky zkušenosti na klinikách v Praze a v Brně, avšak ministerstva její žádosti o podporu její studijní cesty na Blízký východ zamítala. Až pomohla zakladatelka Československého červeného kříže dr. Alice Masaryková, která ji domluvila audienci u svého otce. Prezident Masaryk nakonec záměr mladé lékařky podpořil i finančně.
A tak se od října 1924 doktorka Kálalová zdokonaluje v chirurgické a gynekologické praxi na klinice v Istanbulu, odkud se po pěti měsících přesunuje do Bagdádu, aby zde nakonec založila nemocnici. Bylo to obrovské sousto, které nadšená mladá žena zvládla na výbornou. Nemocnice měla úspěch a již v květnu roku 1925 doktorku Vlastu přijal irácký král Fajsal I.
Na návštěvě u prezidenta T. G. Masaryka
Její práce byla totiž velice potřebná. Místní chirurg a současně jednatel bagdádského lékařského spolku jí řekl: „Naše ženy by velmi potřebovaly ženského chirurgického léčení. Považují za zneuctění, mají li se ukázat muži. Dávají přednost smrti před operací. Nebo nám je přivezou k operaci již umírající. Bylo by záslužné, kdybyste tu zůstala. Musela byste mít ovšem velkou trpělivost a připravit se na to, že by vám bylo z počátku leckdy těžko. Nesměla byste se dát odradit nevědomostí našich lidí. Ale přinesla jste s sebou lásku k Arabům a znalost jazyka – to je velká pomoc“.
Doktorka Kálalová pracovala v Iráku plných sedm let. Léčila, přednášela, operovala, pro Národní muzeum sbírala nejrůznější přírodniny, fotografovala, cestovala, řídila nemocnici a zamilovala se. Na jaře 1927 se zasnoubila s místním úředníkem italského původu Giorgiem Silviem di Lotti, kterého si v červenci téhož roku vzala. V roce 1929 přišel na svět syn Radbor a v lednu 1931 přibyla do rodiny dcera Drahomíra Lýdie.
MUDr. Vlasta Kálalová s manželem Giorgiem…
Jenže přišly potíže osobního rázu. Doktorka Kálalová vážně onemocněla a na jaře 1932 se i s rodinou vrátila do rodných Bernartic. V roce 1936 začala opět naplno pracovat, zejména jako šéfredaktorka časopisu Zdraví lidu, který tehdy vydával Československý červený kříž. Rodina se přestěhovala do Prahy, avšak nacistická okupace Československa přinesla i zrušení časopisu a tak následoval návrat do Bernartic. Zde ordinuje a pomáhá místním. Osmého května 1945 došlo k tragédii. Přes Bernartice prchala jednotka příslušníků SS, kteří vraždili. Zastřelili jejího muže, obě děti a doktorka Kálalová byla těžce zraněna, avšak útočníci ji považovali za mrtvou.
MUDr. Vlasta Kálalová-di Lottiová
Po vyléčení doktorka Vlasta cestovala. Jedině tak se dala zmírnit obrovská bolest nad ztrátou nejbližších. Rok žila v USA a dokonce přednášela i o Československu, posléze pobyla krátce v Norsku a v Itálii a v roce 1947 se vrátila do Prahy a začala pracovat na chirurgické klinice Všeobecné nemocnice. V roce 1951 ze zdravotních důvodů práci lékařky ukončila. Až do své smrti v roce 1971 si například dopisovala s lékařem a doktorem přírodních věd Jaroslavem Slípkou (1926-2013), který byl nějaký čas jakoby jejím nástupcem v Iráku. Od roku 1962 totiž vedl čtyři roky bagdádský Ústav mikroanatomie a přednášel lékařství na místní univerzitě.
V roce 1967 byla doktorka Kálalová oceněna medailí Jana Evangelisty Purkyně za mimořádné zásluhy při rozšiřování dobré pověsti československého lékařství v zahraničí.
V roce 1992 byla Vlasta Kálalová in memoriam vyznamenána Řádem T. G. Masaryka.
Dne 26. listopadu 1999 objevili Ing. Jana Tichá (*1965), ředitelka Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích s observatoří na Kleti a Miloš Tichý (*1966), astronom téhož pracoviště novou planetku č. 66934, kterou pojmenovali Kálalová.
V roce 1936 napsala MUDr. Kálalová knihu vzpomínek s názvem „Přes Bospor k Tigridu“. Po osmdesáti letech, v roce 2016, ji vydala pod stejným názvem její rodná obec Bernartice.
I tak jsme této obdivuhodné ženě a lékařce stále mnohé dlužni.
V roce 1922 promovala Vlasta Kálalová na lékařské fakultě „sub auspiciis praesidentis“ a při té příležitosti pronesla slavnostní řeč o lékaři a filozofovi jménem Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází, v některých latinských středověkých textech nazývaný Rhazes. Tento polyhistor žil v letech 865-925 a mimo jiné jako první rozlišil pravé neštovice od spalniček. Svého času sloužil také jako hlavní lékař nemocnice v Bagdádu. Snad již tehdy budoucí lékařka něco tušila o bagdádském „domě Trubačů“.
Příště: Lékař Josef Heřman Agapit Gallaš