Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Nebo také lékaři zakladateli. Mezi ně nesporně patří profesor MUDr. František Burian (1881-1965).

Když byl pan profesor Burian někdy ve dvacátých letech minulého století poprvé ve Francii, nemohl si nechat ujít návštěvu jednoho z největších muzeí umění na světě, pařížského Louvru. Mezi oněmi pětatřiceti tisíci exponáty, ho především nadchlo torzo Milóské Venuše. Socha antické bohyně lásky, zhotovená asi 100 let před Kristem, byla objevena v roce 1820 na ostrově Milos, v Louvru ji posléze restaurovali a od té doby je předmětem obdivu. Proč také ne? Je krásná a musí nadchnout i plastického chirurga, jakým František Burián v té době již nesporně byl. Navíc byl výborným kreslířem, který si před každou operací skicoval předpokládanou výslednou podobu operovaného pacienta. Dokonalost této sochy dokládající nádheru antického umění ho uchvátila.

A tak ji začal kreslit. Aby zachytil ty správné proporce, vylezl na její podstavec a přeměřoval a kreslil, aniž by vnímal svět kolem. Jenže svět kolem nechápal a prostřednictvím dozorců se pan profesor dostal až před samotného ředitele galerie. Vše se nakonec vysvětlilo a profesoru Burianovi bylo dovoleno, aby svá studia dokončil i po uzavíracích hodinách. Tuto příhodu podrobně vzpomíná mimo jiné i známý historik humoru v medicíně MUDr. Svatopluk Káš v knížečce „Z Aeskulapovy první kapsy„ (Obory chirurgické).

Celý život byl profesor František Burian jakýmsi neodbytným a nenapravitelným optimistou. Když si podal v roce 1927 žádost o habilitaci prací z oboru plastické chirurgie, byl dvakrát odmítnout s tím, že tento obor nepatří do lékařské vědy. Přitom již v roce 1924 vydal doktor Burian monografii Plastická chirurgie. Tak se naštval, sepsal vysoce odbornou habilitační práci, v níž popsal své válečné zkušenosti z chirurgie průstřelů srdce a jiných zranění. A to už nešlo jinak, než že byl v červnu 1929 habilitován docentem chirurgie. Ale pamatoval si to.

O tři roky později vytvořil samostatnou stanici plastické chirurgie a díky podpoře dalšího skvělého chirurga profesora MUDr. Arnolda Jiráska (1887-1960), který v té době mimo jiné zastával funkci prezidenta velice vlivné „Lékařské komory pro Zemi českou“ dostala se plastická chirurgie do zákona o specializacích a Československo se tak stalo první zemí na světě, která plastickou chirurgii uznala a akceptovala se všemi možnými důsledky. Američané ji uznali teprve v roce 1937, většina států až po druhé světové válce.

Profesor MUDr. Arnold Jirásek

Leč vraťme se na začátek. František Burian, rodák z Malé Strany, po maturitě na Malostranském gymnáziu studoval medicínu na pražské Lékařské fakultě. Promoval v dubu 1906. Již během studií vypomáhal u profesora Hlavy (1855-1924) jemuž po promoci asistoval. V roce 1908 byl asistentem u profesora Kukuly (1867-1925), takže se mu v počátcích kariéry dostalo školy na té nejvyšší odborné úrovni. Další školu praxe absolvoval od října 1912 spolu s kolegy a s manželkou (gynekoložkou) v tzv. Balkánských válkách. Počátkem první světové války byl povolán k vojsku a od té doby až do jejího konce pracoval prakticky jako válečný chirurg.

Pokud zraněný voják přežije, může se stát, že si odnese trvalé následky v podobě různých tělesných deformací. A to chirurga Buriana zaujalo. Začal svým pacientům, později nikoli pouze vojákům, pomáhat esteticky a také tak, aby jejich těla byla funkční. Odtud se odvíjí to, čemu dnes říkáme plastická chirurgie. Proto se doktor Burián začíná později věnovat i vrozeným vadám, například u dětí Jedličkova ústavu v Praze. A rozhlíží se po světě.

V roce 1923 se ve Francii potkává s profesorem Viktorem Veau (1871-1949), tvůrcem fyziologického operování rozštěpových vad. Stali se přáteli, byť se nikoli ve všem shodli. Profesor Veau publikoval asi 48 prací k této problematice. Profesor Burian dospěl k závěru, že „rozštěp představuje kvantitativní defekt tkání, tedy nikoli jen rozpolcení a definoval termín rozštěpový iktus“. Vše popsal v jedné monografii: „Chirurgie rozštěpu rtů a patra“, v níž řekl vše potřebné. V té době se práce profesora Buriana dostávají do popředí zájmů evropských i zámořských lékařů. Mnozí za ním jezdí i do Prahy. Jedním z nich byl i profesor doktor Jacques W. Maliniac (1889-1976). Oba lékaře pojilo nejen osobní přátelství. Doktor Maliniac, rodák z Varšavy, měl již před první válkou dobré jméno mezi polskými plastickými chirurgy. Z obavy před narůstající diskriminací Židů v Evropě, emigroval v roce 1923 do Spojených států. A on to byl, kdo dal impuls k vytvoření divize plastické chirurgie v nemocnici v New Yorku. V prosinci 1949 pronesl na výročním setkání Americké společnosti plastické a rekonstruktivní chirurgie projev, v němž vyložil odborný, věcný i filozofický přístup profesora Buriana a jeho školy k problematice plastické chirurgie. Doktor Jacques W. Maliniac později založil Pedagogickou nadaci pro plastickou chirurgii (PSEF), která dodnes nadaným a zasloužilým plastickým chirurgům uděluje cenu „The Maliniac Lecture“.

Profesor doktor Jacques W. Maliniac

Budoucí významný plastický chirurg John Marquis Converze (1909-1981) se o profesoru Burianovi dozvěděl při lékařských studiích v Paříži. Poprvé ho navštívil v roce 1937 v Praze a velice si porozuměli. Dá se říci, že ho pan profesor vyškolil. Profesor Converze přijížděl do Prahy i v pozdějších letech. To byl již vedoucím plastické chirurgie v NYU Medical Center a specializoval se na kraniofaciální rekonstrukční chirurgii. Založil Národní Nadaci pro obličejovou rekonstrukci, vydal několik učebnic plastické chirurgie. Ve všech jeho oficiálních životopisech se píše o tom, jak velkou inspirací mu byla pracovní setkání s profesorem Burianem v Praze. Ten byl také v roce 1937

jmenován čestným členem americké chirurgické společnosti a později i členem Akademie věd USA.

Profesor doktor John Marquis Converze

Profesor Burian také hodně cestoval a přednášel v zahraničí, publikoval, již před druhou světovou válkou sklízel zasloužený a uctivý mezinárodní ohlas. V té době pomáhal také založit plastiko-chirurgické ústavy na Moravě, na Slovensku, v Rumunsku, v Bulharsku a také v Polsku. V roce 1948 byl jeho Ústav plastické chirurgie změněn na kliniku. V ní bylo v roce 1953 na Burianův návrh zřízeno specializované pracoviště pro léčení popálenin, když čtyři roky poté zde vznikla i výzkumná laboratoř pro léčení popálenin. V tomto směru jsme byli opět první v Evropě.

Bilance více než šedesátileté odborné práce tohoto muže je více než úžasná. Zveřejnil stovky vědeckých prací. Jeho osobní a kolegiální přístup, předvídavost, erudice a hlavně vysoká odbornost daná nejen studiem a praxí, ale také tím, že pro poučení své i svých následovníků vybudoval obrovský odborný archiv, to vše jsou atributy významného vědeckého pracovníka a humanisty.

Profesor MUDr. František Burian

Složité chirurgické zákroky byly již na vysoké úrovni ve starověkém Egyptě, za kolébku plastické chirurgie je dnes považována Indie (neuvěřitelně odborné rekonstrukce nosů například). V osmnáctém století dochází k renezanci plastické chirurgie ve Velké Británii. Její rozvoj ovlivnila paradoxně první světová válka, v níž docházelo k ošklivým zraněním vojáků, jejich výsledkem byla různá znetvoření. V té době a v pozdějších letech věděl přesně jak na to profesor František Burian, pozdější akademik. Již v roce 1937 byl jmenován mimořádným profesorem estetické chirurgie a přednostou Ústavu plastické chirurgie. V té době o nás již věděl celý svět. Věděl i to, že tenhle český profesor zřídil již během první světové války stanici plastické chirurgie v rumunském Temešváru. A poté vychoval desítky vynikajících následovníků. Byl autorem mnoha neortodoxních a moderních chirurgických postupů. Trval vždy na velice neformálním přístupu k pacientům. Byl především člověk Bohem nadaným k tomu, aby sloužil lidem, kteří potřebovali pomoc. Před operací i po ní.

Příště: profesor MUDr. Arnold Jirásek