Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Bez žen lékařek si dnes nedovedeme dnešní medicínské služby ani představit. A přesto ještě před nějakými sto padesáti lety bylo nemyslitelné, aby ženy studovaly na lékařských fakultách či získávaly jiné univerzitní či technické vzdělání. Teprve v roce 1878 byl vydán ministerský výnos, který umožnil zájemkyním účast na přednáškách ovšem pouze na zvláštní povolení bez možnosti pozdější imatrikulace. K dalším změnám došlo až koncem devatenáctého století díky tlaku ženských hnutí ve spolupráci s liberálními poslanci (Masaryk, Engel, Adámek, Herold). Navíc do roku 1890 nebylo na celém území monarchie gymnázium, které by umožnilo ženám vykonat maturitní zkoušku. Teprve v roce 1890 vzniklo v Praze první dívčí gymnázium. Výnosem ministerstva kultury a vyučování ze dne 26. 7. 1890, po předchozím schválení říšským sněmem, jemuž tlumočil žádost Elišky Krásnohorské poslanec Karel Adámek (1840-1918), byla povolena existence soukromého dívčího gymnázia pod názvem Minerva. Jako takové bylo první v Rakousku-Uhersku a ve střední Evropě. Díky tomu dostaly věci rychlejší spád.

Anna Honzáková

Takže již v roce 1904 mohl profesor T. G. Masaryk napsat v časopise „Ženský svět“, že „studium žen na vysokých školách je přirozený důsledek vývoje kulturního a každý přítel pokroku lidského vůbec musí je uvítati s uspokojením…“ Bohužel, pouhých pár let předtím psal Časopis lékařů českých, že je nemyslitelné, aby se ženy stala lékařkami, protože mají „menší mozek a méně krvinek“.

A do tohoto období, konce 19. století patří sen jedné mladé ženy stát se lékařkou. Měla doma krásný příklad. Její tatínek MUDr. Jan Honzák (1845-1889) byl městským lékařem v Kopidlně. Úžasně obětavý a společenský člověk, vynikající chirurg a porodník. Když bylo Anně Honzákové (1875-1940) čtrnáct let, její otec zemřel. V návalu práce si nedoléčil zánět plic a následně zemřel na tuberkolózu. V té době Anin starší bratr Bedřich Honzák (1870-1993) maturoval na jičínském gymnáziu a připravoval se na studia medicínská. Rodina se po otcově smrti přestěhovala do Prahy a v roce 1890 se Anna stala studentkou pražského dívčího gymnázia. Původně se počítalo s tím, že absolvuje lékařskou fakultu ve Švýcarsku, avšak náhlá otcova smrt tyto plány zhatila.

Anna Bayerová

V Curychu a v Bernu ukončily v letech 1880-1881 lékařská studia dvě první české lékařky. Anna Bayerová a Bohuslava Kecková. Ve Švýcarsku mohly ženy studovat na vysokých školách od roku 1864, o rok dříve ženská vysokoškolská studia povolila také Francie. Doma však nechtěli jejich diplomy nostrifikovat, takže musely přijmout zaměstnání v cizině. Doktorka Bayerová provozovala praxi ve Švýcarsku, posléze v Dolní Tulze a stala se tak první státní lékařkou v monarchii. Posléze se vrátila do Prahy, učila na dívčí škole a v roce 1914 jí ministerstvo výjimečně povolilo provozování lékařské praxe. Doktorka Kecková pracovala mimo jiné jako úřední lékařka v Mostaru (Hercegovina) a starala se o muslimské ženy. Tyto dvě ženy se tak staly průkopnicemi ženského lékařství u nás. Pro úplnost je třeba dodat, že vůbec první lékařkou ženou byla v Evropě Ruska Naděžda Prokofjevna Suslová. Začala studovat v Rusku, avšak posléze byla studia žen na všech ruských univerzitách carskou vládou zakázána, takže promovala v Curychu v roce 1867.

Anna Honzáková chtěla po maturitě na vytouženou medicínu, avšak česká lékařská fakulta dívky odmítala. Studovala tedy na německé fakultě (jako hospitantka), když povolení řádně uznaného studia žen bylo v nedohlednu. Na konci čtvrtého roku studia odejela Anna s dvěma kolegyněmi do Vídně intervenovat na ministerstvu vyučování. Jejich cestu financovali Eliška Krásnohorská a rada Bělohlávek.

Studentky se se nakonec dostaly na ministerstvu školství k sekčnímu šéfovi (Sekt. Chef im Min. für Kultus und Unterricht) Wilhelmu rytíři Hartelovi. Ten věděl, že bude brzy jmenován ministrem, a po zasvěcené debatě se sebevědomou českou dívkou, která mu brilantní němčinou vysvětlovala problémy diskriminace žen, slíbil, že tuto nespravedlnost napraví. A skutečně. Jedním z jeho prvních ministerských výnosů v roce 1900 bylo rozhodnutí o tom, že i ženy mají právo na promoci Sub auspiciis imperatoris (pod záštitou císaře). Anna Honzáková také v roce 1902 promovala a stala se první českou lékařkou promovanou v Karolinu. Jen mimochodem – již jsem jednou o tom psal. Kdo byl ten muž (na snímku dole), který se o to zasloužil?

Wilhelm Hartel

Tehdy se totiž ministři vybírali podle opravdových schopností a kvalifikace. Wilhelm Hartel studoval v Opavě, maturoval na všeobecném gymnáziu v Praze na Malé Straně, v roce 1863 získal na vídeňské univerzitě kvalifikaci středoškolského učitele, o rok později doktorát z filozofie. V roce 1866 se habilitoval a o tři roky později byl jmenován mimořádným a v roce 1872 řádným profesorem vídeňské univerzity. Mezi kolegy byl znám svoji láskou k řecké filozofii; v roce 1874 vydal třísvazkové dílo o Homérovi – Homerische Studien. Stal se členem císařské akademie, vydal zasvěcenou studii o Demosthénovi a kompletně přepracoval Curtiovu řeckou gramatiku. A to tak, že se dočkala sedmnácti vydání a podle ní se učili středoškolští studenti ještě v polovině 20. století. V roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád železné koruny III. třídy. Ve svých padesáti letech, v roce 1889 byl Prof. Dr. c. a k. dvorní rada Wilhelm rytíř Hartel, nositel řady mezinárodních uznání, jmenován ředitelem dvorní knihovny. Teprve po této průpravě a kvalifikaci byl jmenován v roce 1896 odborným přednostou ministerstva vyučování a následně v roce 1900 ministrem.

Anna Honzáková udělala do 10. března 1902 všechny rigorózní zkoušky s vynikajícím prospěchem a dne 17. března 1902 byla ve Velké aule Karolina jako první žena promována doktorkou veškerého lékařství. Ještě však nebylo vyhráno. Po neúspěšné snaze získat místo externí lékařky v pražské všeobecné nemocnici ji nakonec přijal na svoji kliniku jako chirurgickou elévku profesor MUDr. Karel Maydl (1853-1903), který byl studiu žen na lékařské fakultě vždy nakloněn.

Existuje fotografie z neděle 8. března 1903, kdy se shromáždilo více než třicet Maydlových kolegů, aby mu blahopřáli k padesátinám, které připadly na úterý 10. března 1903. V první řadě první zleva stojí MUDr. Anna Honzáková a vedle ní její bratr MUDr. Bedřich Honzák v té době asistent a sekundář na Maydlově klinice a budoucí zakladatel královéhradecké „nové nemocnice“. Tatínek Jan by měl radost.

Anna Honzáková

Bohužel, 8. srpna téhož roku profesor Karel Maydl odchází z tohoto světa. Anna si byla vědoma toho, že její další působení na klinice nebude snadné. A tak se rozhodla otevřít si vlastní ordinaci odborné ženské lékařky. Od února 1905 se ordinace MUDr. Anny Honzákové v Praze Na Moráni stala velice vyhledávanou. Mezi její prominentní pacientky patřily například Hana Kvapilová, Leopolda Dostálová, Josefína Náprstková a jiné. Doktorka Honzáková se angažovala v řadě spolků, přednášela, pomáhala pedagogickou prací své sestře, středoškolské učitelce Albíně Honzákové, v roce 1903 založila Sdružení československých lékařek, v roce 1937 založila Fond na pomoc chudým, opuštěným a chorým ženám.

Plných třicet pět let tak sloužila ve své lékařské praxi tisícům žen. Dne 13. října 1940, několik týdnů před svými 65. narozeninami, zemřela po krátké nemoci. Hodně se o ní psalo, nejen v souvislosti s tím, že otevřela ženám „bránu k vědění“. Někdy ji totiž titulovali také přezdívkou „Matka matek“.

Deska na domě Na Moráni….

Příště: profesor Jan Marek Marci z Kronlandu