Když jsem se v roce 1989 dostal na jeden den do Londýna, mělo Národní námořní muzeum v Greenwichi právě zavřeno, takže s o to větší dychtivostí jsem před ním stanul toto úterý 18. listopadu 2008. Avšak když jsem si rozložil „Visitor Map“, kterou jsem dostal v recepci spolu se vstupenkou zdarma, zmocnily se mě pocity více než smíšené.

Celé muzeum je rozčleněno do několika tématických celků, které až na několik výjimek jsou důsledně mírové a příliš nepřeženu, když uvedu, že jejich úroveň odpovídá učebnicím dějepisu pro základní školy. Jestli má muzeum sloužit jako cíl školních výprav a doplněk výuky, pak svůj účel plní na 110 %. Ale, bohužel, nic víc. Z této úrovně se asi vymyká Cairdova knihovna v prvním patře se studovnami, ale neměl jsem tolik času, abych se jí podíval „na zub“.

Že byly nějaké světové války, v nichž Britové svedli zoufalé bitvy o Atlantik, se v celém muzeu nedovíte ani slovo. Že došlo k nějaké bitvě u Jutska, nebo že útok britských palubních letounů na Taranto posloužil jako vzor Japoncům při plánování vzdušného přepadu Pearl Harboru, jakbysmet. Když vstoupíte do síně věnované Nelsonovi, zjistíte, že dvě třetiny exponátů tvoří porcelán a stříbrné nádobí, které dostal darem, takže z celé expozice přímo čiší snaha potlačit brutální charakter jeho povolání. A že bylo brutální, to dokazuje i jeho vlastní smrt, takže se vlastně divím, že tam je vitrína s uniformou, v níž byl smrtelně postřelen. Nechybí ani zakrvácené punčochy a modrý kabátec, kde je po levou epoletou zřetelně vidět otvor po mušketové kulce. Tento tématický celek s názvem „Nelson´s Navy“ (proč se tak tato sbírka admirálova porcelánu a stříbrného nádobí jmenuje, je u boha), který se nachází v prvním patře, pak doplňuje stůl, na který se promítají pohyby všech lodí za bitvy u Trafalgaru, nicméně ten věnovala muzeu nějaká židovská firma či nadace.

Ale vraťme se ještě do přízemí. Zde je vlevo expozice „Explorers“ o středověkých a arktických výpravách, která není ničím jiným než ilustrací k výuce dějepisu a poučenějšího návštěvníka nemůže ničím zaujmout. Ve směru hodinových ručiček se nachází expozice „Passengers“ o osobní námořní dopravě, kde je sice několik pěkných modelů osobních parníků včetně Mauretanie, ale celek působí jako reklama cestovní kanceláře pro cestu výletní lodí Karibikem. Střed zaujímá výstava fotografií anglického pobřeží se zábavními moly a výletním provozem z počátku 20. století, kabinet s uniformami a expozice o londýnském přístavu. Zbytek přízemí padl na učebnu a promítací sál.

Kromě již zmíněné nelsonovské expozice obsahuje první patro oceánografickou výstavu o světovém moři a ucelenou expozici „Atlantic Worlds“, která je věnována objevování a exploataci Atlantiku. Je to taková všehochuť, kde vedle objevných plaveb najdete obchodování s otroky a války se Španěly a Francouzi o ovládnutí tohoto prostoru. Dále je zde skromná galerie obrazů s námořní tématikou a ve dvoraně uprostřed vitríny s navigačními a zeměměřičskými přístroji, z nichž některé jsou nepochybně unikáty. (Skutečně nádherná obrazová galerie je pak ve vedlejší budově, v tzv. „Queen´s House“, kde jsou nejen grafiky holandských a flámských mistrů, ale také obrovitá plátna námořních bitev ze 17. a 18. století. Konečně jsem viděl originály obrazů, která jsem dlouhá léta znal jenom z knižních reprodukcí.)

Pak už zbývá jenom druhé patro. Zde je „The Bridge“, tedy galerie s různými simulátory, což já osobně nemusím, dále snad z celého muzea nejobsáhlejší expozice „Oceans of Discovery“, která je věnována modernějším výzkumným a badatelským plavbám, ale také nejmodernějším podmořským výzkumům. Mě osobně nejvíce zaujal plátnem zakrytý lodní člun James Caird, na němž se plavil Shackleton s pěti muži ze Sloního ostrova na Jižní Georgii, aby zajistil záchranu zbylé posádky poté, co jeho badatelskou loď Endurance rozdrtily ledy. Když jsem u toho člunu stál a uvědomil si, po jakém strašném moři museli plout, udělalo se mi trošku mdlo. Dále je na tomto patře ještě expozice „New Visions“, interaktivní galerie pro děti a – to nejlepší nakonec – pod názvem „Ship of War“ kolekce původních lodních modelů z 18. století. Stavěli je profesionální modeláři a sloužily ke znázornění stavby skutečné lodě. Prý si je prohlíželi poslanci, když schvalovali rozpočet Royal Navy, aby věděli, za co utratí peníze poplatníků.

Musím říci, že modely jsou nádherné a smířily mě s celým muzeem a sekal jsem jeden snímek za druhým. Ani nevím, jestli jsem se tím dopustil přečinu, neboť na dveřích místnosti s vitrínami, v nichž jsou modely umístěny, symbol zákazu fotografování, který je skoro všude, chyběl. Aby se jejich krásou mohli pokochat i milovníci lodí z řad čtenářů Neviditelného psa, pár jsem jich vybral jako ilustraci tohoto článečku. Nicméně ho musím zakončit varováním: Jste-li milovníci lodí a zajímáte se o historii Royal Navy, vynechejte Greenwich a zamiřte rovnou do Portsmouthu.