10.12.2019 | Svátek má Julie


FILOSOFIE: Marxismus je jednou velikou lží

1.4.2013

V dubnovém čísle Filosofického čtvrtletníku (The Philosophical Quarterly) z roku 1953 vyšla nadmíru zajímavá stať nazvaná Marxistická filosofie a evropské myšlení (Marxist Philosophy and European Thought), jejímž autorem je Z. Barbu z univerzity v Glasgow. Rozebírá v ní marxistickou filosofii a ukazuje, že je vpravdě jiné povahy, než za jakou se vydává.

Barbu v úvodu rozlišuje čtyři vývojové fáze marxismu: 1) samotné dílo Marxovo; 2) Engelsův Anti-Dühring, který rozvinul dialektický materialismus; 3) Leninův Empiriokriticismus, v němž se zabývá zejména otázkou teorie poznání a spojuje marxismus s tehdejší pozitivistickou vědou; 4) marxistické myšlení po roce 1917. A právě poslední vývojová fáze dává této filosofii – díky sovětské praxi – její úplnou podobu. Marxistická teorie si vytyčila jako hlavní cíl zbavit evropské myšlení metafyziky, idealismu, subjektivismu a dogmatismu; to se jí ale nemohlo podařit už proto, že sama na těchto základech stojí.

Základem dialektického materialismu je tvrzení o prvotnosti hmoty, která existuje nezávisle na vědomí člověka, jež je samo produktem hmoty na určitém stupni vývoje, přičemž poznání představuje odraz hmotného světa ve vědomí. Fundamentálním zákonem hmoty je proces změny, pohyb, dialektika.

Marx je přesvědčen, že filosofie se má zabývat toliko tím, co může potvrdit pozitivní věda, a odmítá v tomto smyslu vše, co přesahuje rámec možné empirické zkušenosti, tedy především metafyziku, za niž pokládá i náboženství. Obé má sloužit jako nástroj vládnoucí třídy k ospravedlnění její úlohy. Avšak Barbu tvrdí, že marxismus sám metafyzický charakter má. Vždyť už přesvědčení o tom, že vědomí je vysoce rozvinutou formou hmoty, do takové kategorie spadá, ježto věda není schopna nic takového potvrdit. Lenin dokonce zpočátku upíral vědomí jakoukoli aktivní roli v poznávacím procesu. To se nicméně v pozdějším díle začalo měnit, čímž zároveň hrozilo, že vznikne dualismus hmoty a vědomí, který ovšem Lenin rázně zavrhuje, následkem čehož nutně upadá do metafyzického monismu.

Marxismus staví v protiklad hmotu a vědomí, vzápětí však – právě aby se vyhnul dualismu – dodává, že tento protiklad je toliko relativní, dávaje smysl pouze v rámci teorie poznání, neboť jinak zastává názor, že i vědomí, které poznání umožňuje, je produktem hmoty. Barbu upozorňuje, že marxismus v mnoha ohledech přinejmenším tenduje k idealismu. Jak bylo řečeno, Lenin přes svůj počáteční názor v pozdějších dílech přiznává vědomí jistou aktivní úlohu v poznávacím procesu, čímž se z dialektického materialismu stává jakýsi dialektický realismus. Krom dalších argumentů připomíná Ždanovova slova z roku 1947, že v beztřídní společnosti se dialektika třídního boje změní v dialektiku kritiky a sebekritiky, jež představuje "politickou praxi strany". Všimněme si přitom, že v takovém případě se zdroj dialektiky přesouvá z objektivního světa do vědomí a dialektika získává obsah politický, kdy komunistická strana určuje, co je správné a co nikoli. Protože taková dialektika již není založena v materialistické základně, je nabíledni, že získává povahu jakéhosi voluntaristického či politického idealismu.

Další zlo, s nímž je potřebí se podle marxistů vypořádat, představuje subjektivismus. Ten je chápán jako jakýkoli projev jedince, který není v souladu s třídním vědomím, které údajně věrně odráží objektivní stav věcí. Lenin uvádí, že odraz vnějšího světa ve vědomí se neděje pasivně, bez působení protikladů a rozporů, avšak pozdější sovětské myšlení postuluje objektivitu lidského poznání, což je v rozporu s jeho historickou podmíněností, a tudíž relativitou, jak se o ní hovořilo v původním marxismu. Taková podmíněnost ovšem nutně implikuje subjektivitu, již současně odmítá, a sovětský výklad zase vede k výše zmíněnému dualismu vědomí a hmoty, která je taktéž marxisty zamítána. Další garancií toho, že dialektický materialismus vede k objektivnímu poznání, má být jeho nadosobní, třídní charakter, jehož ztělesnění představuje komunistická strana. Barbu odhaluje, že třídní vědomí je archetypální povahy v tom smyslu, že vytlačuje individuální, pomíjí osobité, vše zasazujíc do svých schémat (hlavními kategoriemi jsou třídní boj, zákon přechodu kvantity v kvalitu skokem aj.), která ovšem realitu znásilňují. Třídní vědomí je tak od objektivní reality vzdáleno dvojnásobně ve srovnání s individuálním, neboť ono samo je ještě navíc třídním pokřivováno.

Posledním okruhem, jímž se Barbu ve své stati zabývá, je dogmatismus. V marxistickém pojetí znamená přetrvávání něčeho a lpění na tom, co je vývojem již překonáno. Marx kupříkladu vytýká Hegelovi, že jeho představa vývoje je dogmatická proto, že nedává vývoji plnou svobodu a že má končit v jeho době. Samotnému marxismu lze ovšem vytknout totéž s tím rozdílem, že konec vývoje představuje komunistická společnost. Pokud jde o marxistickou sebekritiku, jež se vydává za pravý opak ustrnulého, dogmatického myšlení, ukazuje se, že jde o praktiku navýsost formální, jak ukazuje socialistická praxe a jak dokládá fakt, že během sebekritiky už je pravda známa, a to prostřednictvím strany. Samotná sebekritika má pouze odhalit údajná pochybení jedinců, kteří se zmýlili v oblasti taktiky v rámci neměnné strategie. Vůbec tedy nejde o kritické hodnocení vlastní myšlenkové aktivity (jež je kritériem správnosti úsudku), nýbrž o kritiku výsledků takové aktivity, které se ukázaly neúspěšnými. Barbu v kritickém duchu, jež se zaměřuje na hodnocení myšlenkového procesu, spatřuje vliv křesťanské víry v prvotní hřích, který vede k nedokonalosti (lidského poznání apod.). Jenže to marxismus neuznává a jakákoli pochybení a také možné omyly svaluje na vrub špatné taktice, přičemž cíl zůstává stále stejný. Tedy neschopnost získat odlišný náhled na danou věc jeví se být charakteristickou pro marxistické myšlení, které lze tudíž zcela nepochybně označit za výsostně dogmatické.

Marxismus se proto – jak vyplývá z právě řečeného – vydává za opak toho, čím ve skutečnosti je. Nelze ho totiž označit jinak než jako učení metafyzické, idealistické, subjektivistické a dogmatické.

(http://zemanek.webnode.cz/)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.