Moderní člověk žije ve světě celkem slušně popsaném fyzikálními zákony vyjádřenými pomocí matematiky, zejména aritmetiky a geometrie. Tyto zákony zcela vyhovují v našem lidském světě běžných lidských hmotností, rychlostí a rozměrů, které vidíme, slyšíme a hmatáme. Matematické výpočty odpovídají realitě. Člověk je ale tvor zvídavý a od nepaměti se snaží proniknout dál, výš a hlouběji, tedy za běžné hranice lidského světa a zjistit, co tam v těch extrémních oblastech je a jak to tam vypadá.

Již na střední škole se dozvídáme, že ve světě velkých hmotností, rychlostí a rozměrů ty naše známé zákony již neplatí. Albert Einstein pro tento makrosvět upravil naše zákony a s pomocí matematiky zakřivil nejen prostor, ale i čas. V tomto zakřiveném časoprostoru opět funguje matematika a výpočty jsou zase v souladu s realitou.

Pak přišel Max Plank a podíval se do nitra hmoty a jejího okolí, do mikrosvěta a objevil tam neurčitost. Také zjistil, že neexistuje kompaktnost a hladká spojitost, ale naopak je všechno rozkouskováno do kvant. Naše hladká kompaktní matematika opět selhává. Pro tento mikrosvět potom zformuloval tzv. Plankovu kvantovou teorii, kde neurčitost a nespojitost jsou běžnými jevy.

Jak je to ale v našem lidském světě, kde neurčitost nikdy neměla místo? Je to skutečné pravda? Co když i v našem světě neurčitost je na běžném pořádku, co když je neurčitost známkou nepřesnosti, která je okolo nás všude a ve všem, jenom ji zanedbáváme, neboť je pro nás nepohodlná? Den nemá přesně 24 hodin, rok 365 dnů, měsíc 30 dnů, zeměkoule není koule a neotáčí se rovnoměrně, apod. Známkou Nepřesnosti je i Nerovnost a také Nerovnoměrnost, tedy jakási Zakřivenost.

V realitě skutečnosti prostě neexistuje nic přesně určitého, přímého, rovného či rovnoměrného. (Nedávno jsme dokonce upravovali o jednu vteřinu reálný Čas, oproti námi stanovenému rovnoměrnému času dle přesných kmitů krystalu.)

To, co je rovnoběžné se zemí, není rovina, ale kulová plocha a ani to ne. To, co má být přímočaré, není přímka. Myslíme-li si, že se pohybujeme rovně, tedy po přímce, není to pravda, neboť se pohybujeme po křivce. Chceme-li se opravdu pohybovat přesně rovnoměrně, stojí nás to velkou námahu, i když bychom neměli vydávat podle Newtonova zákona žádnou sílu. Naopak nevydáváme-li žádnou sílu, necháme-li se unášet okolím, volně padáme, avšak po křivce a proměnlivou rychlostí.

Zdá se, že všechno reálné a přirozené je z našeho hlediska vyjádřeného matematikou nepřesné a také neurčité.

Matematika je stvoření lidské, je stálá, kompaktní, hladká, spojitá a přímá, ale když ji zkonfrontujeme s realitou - nejen v makrosvětě a mikrosvětě, ale i v našem světě -, zjišťujeme, že aby platila, musíme křivit prostor i čas a zanedbávat a idealizovat prakticky všechno reálné, veškeré stvoření Boží. Pro ty, co v Boha nevěří, tedy veškeré stvoření vesmíru či přírody.

Co když to všechno reálné ve vesmíru je přirozené, tedy svým způsobem rovné a přímé a chyba je v té naší matematice, která není přirozeně proměnná, ale dogmaticky stálá a neměnná? Co když v těch extrémně malých a velkých číslech je chybná a neodpovídá přirozenosti a realitě? Vypadá to, že v realitě je všechno nějak zakřivené, jedině samotná matematika je přímá, je to přímé kritérium, podle kterého je všechno ostatní křivé.

A teď pronesu tu kacířskou úvahu. Nebylo by logičtější zakřivit Matematiku a všechno ostatní nechat rovné a přímé?

Filosof Karl Reimund Popper (1902-1994) požadoval, aby všechny teorie byly podrobovány falzifikaci, tedy byly zpochybňovány a vyvraceny, aby pokrok mohl jít rychleji dopředu. Vědci ho proto příliš v lásce neměli. Co takhle podrobit matematiku falzifikaci, zejména v těch oblastech, kde obsahuje velké množství NUL, ať už s kladným či záporným znaménkem? A také samotnou NULU, mezi číslicemi výjimečnou. A když už ne matematiku, tak aspoň představu o ní a taky o všem ostatním.