19.3.2024 | Svátek má Josef


ENERGETIKA: Zdá se mi to jako krádež

5.12.2022

Nedávno jste oslavil své 84tiny, máte za sebou bohatý vědecký i společenský život, co vás dnes nejnaléhavěji mrzí.

V době mých nejlepších let v minulém století se vybudovaly přehrady, atomové elektrárny, rozvodná síť - zejména vysokého napětí, atd. a dnes za jejich používání a zejména výnosy musíme platit zvýšenou sazbou za energie. Tyto výjimečné montáže se postavily na základě domácích daní řádně zaplacených jako mnou, tak mými spoluobčany a nikoliv z nějakých dotací z ciziny. Takže nejen pro mě značí tento hanebný stav ironii demokratického vývoje a zacházení s majetkem už zaplaceným občany, tak i velké zklamání včetně pocitu krádeže, a tak si připomeňme si, že v minulosti vyústily takovéto okolnosti i v revoltu.

S vysokými cenami energií se potýkají i jinde v Evropě, ale Česko je až extrém. Na co především doplácíme?

Návrhy předložené Bruselu s českým řešením energetické krize se vracejí domů s poněmečtělým řešením, a tak se stávají spíše námětem pro politickou satiru. Z hlediska historie nám Německo přináší jednu tragédii za druhou a dnes tomu napomáhá i německá šéfka Evropské komise, Ursula von der Leyenová, která zabraňuje kvůli své (ne)schopnosti všem alternativním řešením a tak znovu blokuje zastropování cen plynu požívaných v elektrárnách. Založení Německého fondu na energetickou podporu domácností i průmyslu ve výši 200 miliard eur brutálně ničí konkurenci, takže ani velké evropské země se takové sumě nikdy vyrovnat nemohou. Jako vždy v historii budeme v důsledku na Německo doplácet všichni a především my. Němci totiž budou při nákupu energií solidárně přeplácet ostatní země EU, které proti tomu marně protestují. Vláda Petra Fialy stále váhá a možná se i bojí být svéprávná. Poláci už důsledně omezili vývoz své laciné elektřiny. Zůstaly jsme Evropskou kuriozitou, když prodáváme elektřinu za 108 eur a velkolepě ji kupujeme zpět za trojnásobek 330 eur, aniž by fyzicky opustila území naší republiky. Ale když si můžeme dovolit zřízení proklamované Digitální a informační agentury (DIA) s nástupním platem expertů až sto padesát tisíc stejně jako neomezený počet ministerských náměstků (o platu ani nemluvě) a to vše v době postupující sociální a ekonomické krize, tak se zřejmě nic neděje, protože občané to (ochotně?) zaplatí, i když někdo na tom proklatě vydělává!

Asi nemáte vládu Petra Fialy moc v lásce?

Nemám aprobaci soudit vládu, ale stačí sledovat počínání zástupců průmyslu nebo odborových svazů, kteří dokonce neváhají označit její jednání za falešné. Navíc poukazují, že vládní pětikoalice je skutečně výjimečná partu politiků sestavených z převážně nekompetentních jedinců, kteří, bohužel, svou neschopnost maskují arogancí, což je vždy ta největší pohroma. Stále se opakuje, že naše vláda čekala a čeká na celoevropské řešení, které jaksi nepřichází, protože EU vládne podle svých vlastních, ale spíše národních zájmů Německa, které jako vždy jsou pro nás pohromou. Bohužel zástupná demokracie zatím nemá náhrady, i když zvolení reprezentanti jsou obvykle ti, co nejvíce křičí postrádajíce odbornost. Připomeňme si, že Starořecký výběr vlády a úředníků pobíhal na základě losování, tak přirozeně zahrnul poměrně větší počet odborníků (a to zejména těch, kteří do politiky nechtějí) než hlasování a to ještě za podmínky, že výběr musel splňovat určitý limit nejnižšího počtu volitelů. Už to by senátoři, zvolení desetinovou účastí, jistě nesli nelibě!

Při nedávném výročí 17. listopadu se připomínala doba před rokem 89. Vy jste nikdy nevstoupil do KSČ ani nefiguroval v tzv. Cibulkových seznamech. Jak se tu tehdy viděno vašima očima žilo?

Byl to boj o přežití, vyslýchala mě tehdy obávaná StB a pod nejrůznějšími výhrůžkami donucovala, ale nikdy jsem nic nepodepsal. Zato ti vyjmenovaní ve zmíněných Cibulkových seznamech se třeba přeci jenom, možná i nedopatřením, upsali. Nikomu ale nezazlívám, že se tzv. zašpinil se zločineckou KSČ. Jen si myslím, že po třiceti letech, kdy se nastoupivší demokracie neuměla vypořádat s tehdy vyvolenými, by už ti, co tehdy vítali bratrskou pomoc 1968, neměli nacházet tu drzost a znova se snažit vetřít do vedení společnosti. Prožil jsem revoluce 1945, 1948, 1968 i 1988, zakusil jsem na vojně „kubánskou“ mobilizaci v roce 1962 a především jsem poznal čtyřicetileté hrůzy komunizmu, které nás poškodily v mnoha skutečnostech. Nejen nám neumožnily žít způsobem, jakým žili v té době lidé na Západě, jak ekonomicky, tak myšlením a ani svobodou slova, ale tehdejší totalita zapříčinila ztrátu osobnosti, duchovní zbídačení a deprivaci kulturních hodnot, z čeho jsme se nedokázali vypořádat a z čehož se vzpamatováváme dodnes.

Našel byste na tehdejší době i něco pozitivního, třeba jako zdroj poučení pro dnešek?

Drželi jsme tehdy pohromadě majíce společného nepřítele, žili v nedostatku, ale nebylo extra zbohatlíků, protože se papaláši vzájemně hlídali. Ani během znárodňování se žádný majetek nerozkradl, ani nezmizel v cizině, zůstal doma na rozdíl od následné privatizace. Díky komunismu také můžeme vnímat nynější realitu naši relativní zámožnosti ostřeji a naše kritická hodnocení současnosti jsou radikálnější, než jak ji vidí ti, kteří to politické pokoření neprožili. To, s čím se dnes potýkáme, není importem odněkud z carského Východu, ale způsobili jsme si to sami. Byl to Západ, který otevřel stavidla masové migraci přijetím ideologie multikulturalismu, re-diskriminací menšin a idejí, stejně jako se nechal vmanévrovat do hluboké energetické krize tím, že podporoval vidiny boje za lepší klima pod nátlakem náboženství Zeleného údělu. To způsobilo obrovskou ekonomickou škodu, nástup obohacování elit a zbídačování obyvatelstva. Dokonce sám Západ si zlikvidoval svou konkurenceschopnost potlačením trhu extenzivní a škodlivou regulací ekonomiky, založenou na politických hrátkách a závislosti na utlačovatelských impériích. Předstupněm pro nalezení cesty k obnově Západu je zbavit se našich vlastních chyb a předsudků a zabránit destrukci západní civilizace. Nebude to lehké, jak ukazuje zcela nová zavazující směrnice CSRD (tj. Corporate Sustainability Reporting Directive) ukládající velkým firmám absurdní míru odpovědnosti za udržitelné (ekologické, ale ztrátové) hospodaření nejen své, ale kuriózně i svých zákazníků a subdodavatelů, což je nasměrování zpět k zprofanovanému socializmu, protože rozkazovat je vždy snadné!

Zmiňujete klimatické šílenství jako jednu z příčin chudnutí. O co toto své tvrzení opíráte?

Klimatické weby OSN téměř diktují, že lidmi způsobené oteplení vede k růstu povodní, sucha, hurikánů, šíření pouští, zvýšení hladiny moří či poklesu biodiverzity. Jak shrnul Tomáš Guttmann, fakta ukazují, že růst teploty na Zemi vede k růstu srážek, a ne k jejich poklesu. Historie poukazuje i na zpětnou vazbu, kterou si planeta udržuje globální teploty přiměřené mechanizmem zvětráváním silikátových hornin pod vlivem CO2. Dále že družicové snímky dokládají ústup pouští a meteorologické statistiky dosvědčují, že v posledních 150 letech nevzrostl počet hurikánů a že hladina oceánu roste nejpomaleji za poslední tisíce let. Každý, kdo sleduje biologickou a ekologickou literaturu, ví, že biodiverzitu především ohrožují nedemokratické státy, třeba rozvojové země, protože ohrožené druhy nezabíjejí Evropané, ale sami jejich domácí obyvatelé. Ti také ničí tropické pralesy, v čemž je ovšem podpořili i západní klimatičtí aktivisté, když je například přinucovali vyvážet do Evropy palmový olej přidávaný do benzínu, snad prý proti oteplování. Média rychle zapomínají na skandály kolem dlouholetého předsedy IPCC (Integrovaná prevence a omezování znečištění) v letech 2002-2015, Rajendry K. Pachauriho, i na skandál kolem zfalšovaných oteplovacích grafů. Místo toho přinášejí média nová apokalyptická líčení konce civilizace pro případ, že Západ a Sever nepotlačí svou ekonomickou a morální nadvládu nad Východem a Jihem. Není odstrašující klimatologie záměr, aby někoho na tom opravdu vydělat?

Můžeme se poučit z klimatické historie? Co se z ní dá vyvodit?

Lze vykalkulovat, že poroste-li teplota dosavadním tempem – zatím 1,1 stupně za zhruba 150 let, zvýší se o kritické půl stupně během příštího půl století. Podle nezávislých – často umlčovaných – vědců by však takové zvýšení nemělo mít žádný negativní vliv. Nádavkem, žádné změny životního stylu lidí nemají na teplotu podstatnější vliv, a tak je téměř komické, že OSN radí světové populaci, aby snížila oteplování tím, že bude jezdit více na kole, jíst více zeleniny a zakoupí vozidlo na elektrický pohon a podobně, ačkoli to obecně přispěje ke zlepšování životního prostředí. Když se zpětně podíváme na geologické historie Země, byly teploty i koncentrace CO2 většinou vyšší než dnes a navíc zvyšování teplot přebíhalo nárůst CO2, což odpovídá skutečnosti, že rozpustnost plynů ve vodě klesá s rostoucí teplotou, takže se CO2 uvolňuje z oceánů při růstu teploty a pohlcuje se do něho při jejím poklesu. Dále sluneční aktivita je asi nejdůležitějším faktorem změn, dokonce i ceny obilí se koordinují s počtem slunečních skvrn, když méně skvrn znamenalo nižší sluneční činnost, a tím i nižší teploty a vyšší ceny obilí. Nárůst CO2 ve vzduchu nad 200 ppm (miliontin), přičemž kritická hodnota pro přežití flóry je okolo 140 ppm, pravděpodobně přispěl ke zvýšení růstu výnosů obilovin, a tak i ke vzniku zemědělství před 10 000 lety a vlastně i ke vzniku dnešní civilizace. Více viz zde.

Co říkáte jako pamětník slovům náčelník generálního štábu Karel Řehka, pronesených na velitelském shromáždění, že česká armáda se primárně musí chystat na války velkého rozsahu a to proti vyspělému nepříteli.

Bojím se. Prostě se nemohu oprostit od vzpomínek z dětství, které jsem prožil během druhé světové války. Narodil jsem se uprostřed mobilizace, kterou moji předkové hluboce prožívali, stal jsem se svědkem hrůz německého nacionalismu despoty Hitlera, Ruskem vneseného komunismu pod taktovkou krutovládců Stalina nebo Brežněva a oddychl jsem si během desítek let bez hrozby světových konfliktů, i když někde, byť v omezeném měřítku, skutkově probíhaly. Obyčejní lidé vždy oceňovali vládu hledající mírové soužití, i když to nikdy nebylo lehké. Obávám se však, že naše nynější vláda nepracuje plnohodnotně v hledání poklidu pro své obyvatelstvo, ale spíše se přibližuje idejím konfrontací. Jsem si vědom historické vnímavosti naši křehké samostatnosti, neboť si pamatuji, že rok 1968 mohl vyústit stejně tragicky s krveprolitím jako dnes na Ukrajině, ale tehdy proběhl za souhlasu či lépe jen bez zájmu Západu. Když Hitler či Stalin územně „koncentroval“ nepřizpůsobivé spoluobčany, tak dnešní Putin se je jakousi substitucí snaží místně vyhladovět, což je vlastně alternativa aplikace zbraní hromadného ničení. Bohužel, hrůzy války jsou prostě nesdílitelné hrůzy! Ještě větší nouzi než nás provází zbídačování nedalekou válkou, přináší představa, že pro nárůst vojenských rozpočtů budeme mít ještě větší nedostatek zdrojů, že se staneme hříčkou velmocenských hrátek, což je pro mírumilovné, byť nacionalistické duše nepřípustná – opravdu se bojím!

Před pěti lety jste obdržel státní vyznamenání za přínos vědě a krátce poté vám byla ukončena pracovní smlouva ve Fyzikálním ústavu Akademie věd. Určitě jste si na to vzpomněl při letošním udílení cen naposledy z rukou prezidenta Miloše Zemana, co si o tom ze současného pohledu myslíte?

Na vyznamenání jsem pyšný stejně jako na své další internacionální awardy, protože pomáhají rozvoji sebeurčování. Je známé, že se po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 vážně uvažovalo, zda má vůbec význam předávat nějaká nově-demokratizovaná vyznamenání. Přes počáteční odpor nakonec převládl názor, že státní oceňování občanských a vojenských zásluh je jedním z tradičních projevů kulturní vyspělosti státu. Nejvíce vyznamenání dříve rozdal tehdejší prezident Václav Havel a tak ocenil své kamarády a spolubojovníky. Letošní předávání se nijak nevymykalo této tradici. Obřad proběhl důstojně a bylo jen na škodu oceněných, že se nezúčastnili představitelé Sněmovny a Senátu, když nejvíce vyznamenaných navrhly právě obě komory Parlamentu. Velký počet vyznamenaných byl z kategorie „in memoriam“, takže nejde o naše významné současníky, ale zasahujeme do hluboké historie, aniž bychom byli svědky zřejmých důvodů, proč po řadě desítek let oceňujeme právě je, a když ani není možnost to někomu relevantnímu předat. Na druhé straně je to zasloužený projev úcty k historickým činům. Význam oceňování byl zpolitizován v osobě Miloše Zemana, a jestli někdo Parlamentem navržené ocenění odmítne, jde o jeho osobní projev. Na to má každý právo, stejně jako na svém rozhodnutí nepřijmout třeba léčení. Zpolitizování je, bohužel, produktem doby a nemine ani příští prezidenty, kdy po třiceti letech ukončení tyranie zločinecké organizace KSČ se důvodně obáváme, že hlavou státu bude bývalý člen této zločinecké organizace. Už jen televizní duel Bureše a Pávkem znechutí mnoho nezapomínajících občanů.

Napsal a zredigoval jste patnáct odborných knih a dvě beletristické. Odborné články přinášejí hodnotící efekt v podobě prémií a jaký význam má pro vědce psaní knih?

Sestavit knihu je otázka mnohaleté systematické práce, která ve vědeckém hodnocení není téměř vůbec valorizována. Odborné články mají svůj citační ohlas, zatímco u knih je to buď počet prodaných výtisků nebo počet tzv. otevření (downloads). Musím se pochlubit, že ruský překlad mé knihy vydaný v roce 1988 v Moskvě se postaral o rekord a dva tisíce výtisků se prodalo během jednoho týdne. Moje kniha nakladatelství Elsevier z roku 2005 našla více než 500 kupujících. U triptychu nakladatelství Springer (2011, 2013 a 2017) bylo potěšující, že se u hodnoty otevření (downloads) objevilo u všech desetitisícové číslo. Ani finančně nepřináší odborná kniha nijaký efekt, protože špičková nakladatelství neplatí honoráře s výmluvou, že už samotná publikace u nich je poctou. U beletrie je situace jiná a záleží na nákladu a finančních možnostech autora, zdali se kniha dostane na přednostní pult knihkupectví, na recenzích či známostech a podobně. U mě jde spíše o vlastní dobrý pocit ze spisovatelských výsledků a také mě potěšilo, když se jedné z mých beletrií dostalo nominace na knihu roku. Každopádně takovéto ucelené knižní pohledy mají pro společnost význam větší než sepisování politických komentářů, omlouvám se…!

Kam vlastně v současném trendu sofistikace a nevídaného počítačového rozvoje směřuje věda?

Každý pokrok s sebou přináší pozitiva a negativa. Na začátku technologické revoluce rozbíjeli dělníci parní stroje, protože se báli, že přijdou o práci. Nástup počítačů přinesl stejné dilema zatím bez efektu ničení. V oblasti mého působení badatele jsme v raném stadiu sestavovali měřicí přístroje podomácku v laboratoři a během měření jsme je upravovali tak, aby odpovídaly našim představám exaktního zhodnocení experimentu. Stali jsme se tehdy vlastně jakousi součástí experimentu, obdobně jako kdysi přistupovali k bádání alchymisté. Dnešní enormní sofistikace dovedla měřicí přístroje bezmála ke stavu nesporné dokonalosti, takže i pro nejtitěrnější zásahy do konstrukce jsme nuceni povolat servisní techniky výrobce. Stali jsme se tak pouhopouhými uživateli, kteří založí vzorek a obdrží výsledek „upečený“ někde v útrobách „černé skříňky“ ovládané počítačem a s algoritmy, které obvykle neznáme. Je to obdobné jako v éře prvních automobilů, kdy jsme si ledacos na funkci motoru mohli opravit sami, zatímco dnes jsme schopni tak akorát zvednout a zavřít jeho víko. Je to uživatelská daň pokroku. Určitě dobrá, ale...?

Daní za pokrok je i obrovská přemíra informací, které na nás neustále dorážejí. Ve vědě i v civilizaci hraje informace zásadní roli, ale jak si poradit s jejich přemírou?

Je to tak už od prvopočátku civilizace, kdy se předpokládalo, že vše sestávalo ze čtyř živlů: ohně, země, vody a vzduchu, které propojovala forma. Od té doby máme i dnešní „in-forma-ce“. Říká se, že stejně jako energii ani informaci nelze ani vytvořit ani zničit, prostě je jen zatím nepoznaná nebo neobjevená. Zavčasná informace je důležitá všude, od vědy až po vojenství, kde znalost pohybu nepřítele je někdy důležitější než zbrojní převaha. Teorie informace pronikla i do mé oblíbené termodynamiky ukazujíce, že i počítačový bit našel svoji energetickou hodnotu 10-23 J/K. Historicky zkoumané a v civilizaci nezbytné teplo (a jeho teorie – termodynamika) jako takové nenese s sebou žádnou informaci a na jeho zpracování je potřeba sofistikovaný parní stroj, jinak také informační převodník. Na druhé straně teplo už přetransformované třeba do formy elektrické energie už s sebou informaci přináší, a tak mu stačí jednodušší zpracovatelský stroj (elektromotor). Enormní informovanost, internet a další poučné zdroje včetně insinuací jsou štěstí i neštěstí, kde se v mém oboru se nabízí motto, že pokud je cílem vědy hledání pravdy, pak její hledání přes informace může badatele od vědy i odradit!

Před čtyřiceti lety jste podnikl dobrodružnou výpravu do Himálají jen ve dvou, vědec spolu s kamarádem husitským farářem. Jste věřící a jak to ovlivnilo váš život?

Byl to fantastický zážitek v době, kdy ještě bytosti a cesty v horách Himaláje nepoznaly civilizaci. Bylo to i duševní sebepoznání spolupráce přírodovědce a duchovního, kdy já, jako tzv. věřící ateista, se hluboko skláním před zákony určujícími fungování vesmíru, které jsou nastaveny tak, že dovolují existenci života, a je těžko si nepřipustit, že vznikly jen pouhou náhodou. Naučil jsem se respektovat víru a její zanícení, jak u domorodých obyvatel, tak u svého spolucestovatele, který věří v Boha převtěleného v dobro v lidských duších. Věda a náboženská učenost se prolínají, a když kosmonautika odňala pohled na boha někde na nebesích, přinesla věda náhradou černou hmotu a energii prolínající vše a všude kolem, možná obsahující nové podobenství přítomnosti Boha. Je to proto, že víra i věda mají svá podobenství. Třeba Boha otce jsme si uměli představit jen v lidských dimenzích jako bělovlasého kmeta a na druhé straně ve fyzice, si znázorňujme atom opět v relacích známého uspořádání planet formou jakýchsi kuliček elektronů obíhajících střed tvořený nukleony. Setkávání a tím i střet civilizaci protknutý sociálními a náboženskými pouty, které jsem poznal jak během měsíce trekkingu v horách, tak při zpáteční cestě domů dlouhé deset tisíc kilometrů uskutečněném autostopem, mi pomohl najít pohled na svět plný rozdílů, ale přesto umožňující jak vzájemné pochopení, tak i pokojnou spolupráci, která nám teď, bohužel, chybí.