Děti se ve škole v hodinách prvouky učí, jak ošklivé je netřídit odpad a nevracet plasty k recyklaci. Hbitě vám odříkají, že „vyhozená plastová láhev vydrží v přírodě století“. Tohle moudro nemusí čerpat jen ve školních škamnách. Stačí, když je rodiče vytáhnou někam ven a nabídnou jim exkurzi do „igelitové džungle“. Polyethylenové sáčky – lidově igeliťáky – najdeme díky trvanlivosti plastu úplně všude. Vítr je honí po ulicích i po loukách. Visí na drátech elektrických rozvodů i v korunách stromů. Líně se vznášejí ve vodě městkých kašen i rybníků a řek. Budou tam i zítra, za měsíc, za rok. Jejich dlouhá životnost poté, co posloužily efemérním účelům spotřebitelů, představuje možná lepší symbol západní civilizace než auta, hormonální antikoncepce a internet dohromady.

Není divu, že se v osvícených mozcích zrodil bohulibý nápad vyrobit polyethylén, který by tak dlouhou životnost neměl. Zdálo se, že to není těžké. Stačí přidat do plastu trochu kovů, například železa nebo kobaltu, a to urychlí oxidační procesy. Plast se rychleji rozpadá a z nepřítele škodícího životnímu prostředí se rázem stává tolerovatelný a tolerovaný výrobek s nálepkou „degradovatelný“ nebo dokonce „biodegradovatelný“. A do takto označených plastů už můžou výrobci balit potraviny bez obav z toho, že je ochránci životního prostředí označí za „neekologická čuňata“. Všichni by mohli být spokojení. Výrobci plastů nepřišli o kšeft, prodejci o levné obaly a my spotřebitelé o čisté svědomí a čistou přírodu.

Tuto idylku nám však dosti necitlivě narušují hlasy, které se ptají: „Co se děje s oním degradovaným plastem? Kam mizí?“

Odpověď na všetečné otázky přináší přehledná publikace týmu vedeného švédskou odbornicí na polymery Anne-Christine Albertssonovou, kterou zveřejnil vědecký časopis Environmental Science and Technology (Roy P. et al., Environ. Sci. Technol 2011, doi: 10.1021/es104042f). A odpověď potěší asi jen málokoho. Biodegradovatelné plasty jsou degradovatelné stejně mizerně jako ty věčně nedegradovatelné, které tvoří „igelitovou džungli“.

Biodegradovatelný plast se sice rozpadne na kousky, takže už nehyzdí svět kolem nás. Rychlost rozpadu závisí na teplotě a působení světla. V podmínkách mírného klimatického pásu to obvykle zabere 2 až 5 let. Maličké fragmenty polyethylenové fólie už však dalšímu rozkladu vzdorují a pokud nejsou věčné, pak jsou zcela jistě mnohem trvanlivější, že jsme si mysleli a než nám tvrdili propagátoři biodegradace.

„Svým způsobem samozřejmě degradují. Ztrácejí některé svoje vlastnosti. Ale pokud si myslíte, že je to pro životní prostředí přínos, tak musím přiznat, že pro to nemáme hmatatelné důkazy. Byla publikována záplava vědeckých prací o degradovatelném polyethylénu, ale žádná neprokázala vysokou míru degradace této hmoty,“ říká Albertssonová v rozhovoru pro vědecký časopis Nature.

Mezitím už se chytly na vějičku biodegradovatelného polyethylénu i velké rozvojové země, jako je Čína nebo Indie. Budou ho vyrábět a užívat ve velkém už jenom proto, aby to mohly Západu omáznout o ústa a prohlásit: „Vidíte? Také se staráme o naše životní prostředí!“

Skutečně biodegradovatelné jsou například polymery na bázi škrobu. Ale ty jsou ve srovnání s polyethylénem moc drahé, a tak se o nich moc nemluví. Tím spíš, že by mohly být vyráběnmé například z geneticky modifikovaných brambor a ty by tak mohly být vydávány za ekologicky prospěšnou plodinu šetrnou k životnímu prostředí. Papírové obaly taky nepřipadají jako náhražka za nerozpadající se „biodegradovatelné“ plasty do úvahy. Přeci si nezabalíme do posledního stromu svačiny do práce! Na tenhle „papírový problém“ ostatně upozorňoval už Umberto Eco, když se ptal, jestli obětujeme poslední stromy na právo všech obyvatel této planety utírat si zadky toaletním papírem.

Britská materiálová inženýrka Noreen Thomasová, která se degradací biodegradovatelných plastů zabývá na Loughborough University, došla spolu s týmem spolupracovníků k závěru, že „přínos stávajících degradovatelných plastů pro ochranu životního prostředí je nulový“.

Svým způsobem jsou tyto „ekologické“ plasty horší než ty „neekologické“. Biodegradovatelný polyethylén nebo polypropylén není skutečně degradovatelný biologickými prostředky a nelze ho například likvidovat kompostováním jako jiný organický odpad. Výsledný kompost by byl zaneřáděný mikroskopickými fragmenty plastů. Nelze ho ani recyklovat jako nedegradovatelné neekologické plasty. Jeho tendence k rozpadu na malé kousky by se přenesla na všechen recyklovaný materiál a ten by ztratil na požadované stabilitě. Biodegradovatelné plasty se dají v podstatě jen vyvézt na skládky nebo spalovat.

„Obě tyto možnosti činí degradovatelné plasty z ekologického hlediska naprosto irelevantními,“ napsala Noreen Thomasová v analýze ekologických dopadů užívání biodegradovatelných plastů vypracované pro britské ministerstvo životního prostředí.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora