Dovolil jsem si v několika článcích kritizovat obnovitelné zdroje energie. Přestože jsem předkládal objektivní argumenty, vysloužil jsem si častá nařčení "ekologických" aktivistů, že jsem PR nástrojem elektrárenské společnosti ČEZ. Jedná se samozřejmě o zcela scestné teorie, s PR aktivitami firmy ČEZ mám asi tolik společného, jako Greenpeace s ochranou přírody, tedy nic. Faktem ovšem je, že společnost ČEZ, na rozdíl od zelených bojovníků, pochopila, jaký je rozdíl mezi malou a velkou energetikou a co je to takzvaný energetický mix.

Greenpeace, Hnutí DUHA a jim podobné organizace bojují proti jaderné energetice, zasazují se o neprolomení územních ekologických limitů těžby uhlí a představují si, že postavíme naši energetiku na obnovitelných zdrojích. To svědčí o tom, že nepochopily jeden ze základních principů energetiky, že totiž není možné sázet na jeden typ zdrojů, že je třeba vytvořit vyvážený energetický mix. Vždy budou u nás vedle sebe stát zdroje velké energetiky (jádro, uhlí, popřípadě plyn) a zdroje malé energetiky (voda, vítr, slunce nebo biomasa). První z nich zajistí základní poptávku po elektřině a jsou hlavním pilířem státní energetické politiky, druhé budou vždy jen zdroji doplňkovými.

Zajištění dostatku energie a elektřiny patří mezi klíčové zájmy státu. I státní energetická koncepce České republiky vychází z předpokladu, že energetická soběstačnost nesmí být ohrožena a naše energetika musí být postavena na vyváženém mixu zdrojů. Je známo mnoho příkladů, kdy se státy, které vsadily na jeden druh zdrojů, dostaly do značných potíží. Máme ještě v živé paměti, jaké problémy postihly Rakousko, když před dvěma lety Evropu zasáhlo suché léto. Tamní energetika je postavena, díky alpským řekám, na vodních elektrárnách a nedostatek dešťů způsobil téměř energetický kolaps. Do tíživé situace se dostalo minulou zimu i Německo, které se svými 16 tisíci megawatty ve větrných elektrárnách pocítilo nedostatek elektřiny při silných mrazech a nedostatku větru. V případě mrazivého počasí mohou nastat problémy i s dopravou uhlí do elektráren, to je jeden z mnoha důvodů, proč není vhodné sázet jen na klasické elektrárny. Pochopila to i Čína, která je světovou jedničkou ve spotřebě uhlí a její energetika je postavena téměř výhradně na klasických elektrárnách. Čínská vláda proto rozhodla alespoň částečně snížit závislost země na uhlí a plánuje postavit během patnácti let 40 nových jaderných elektráren. Podobným problémem jako nevyváženost struktury zdrojů je energetická nesoběstačnost státu. O tom, že závislost na dovozech elektřiny je cestou do pekel, ví své například Itálie, která za to zaplatila black-outem, jenž na několik hodin připravil o elektřinu desítky milionů obyvatel země. Stačil jen výpadek páteřní linky mezi Itálií a Švýcarskem a země, která dováží téměř třetinu své elektřiny, se ocitla na pokraji katastrofy. Své zkušenosti s přerušováním dodávek elektřiny mají obyvatelé Kalifornie, která je závislá na dovozech z ostatních států. Podobně nezodpovědných zemí bychom našli na světě mnoho.

Otázkou tedy není, zda jádro nebo vítr, ale jak co nejlépe vyvážit strukturu zdrojů. Není třeba hlubokých analýz k tomu, abychom odhadli budoucnost energetiky v České republice. Spotřeba elektřiny stále roste, takže se nevyhneme výstavbě nových zdrojů. Vzhledem k vývoji cen plynu existují v podstatě jen dvě varianty. Pokud se podaří prolomit územní ekologické limity těžby uhlí, budou se modernizovat stávající a stavět nové uhelné elektrárny a časem bude v zájmu vyváženosti postaven minimálně jeden nový jaderný blok. Pokud se limity neprolomí, bude se pravděpodobně v uhlí modernizovat a stavět trochu méně a můžeme očekávat větší rozvoj jaderné energetiky. Jako doplněk budou hrát svou roli samozřejmě i obnovitelné zdroje, ovšem uplatní se spíše na lokální úrovni a nebudou mít šanci promluvit do velké energetiky.

Zmiňoval jsem v úvodu společnost ČEZ. "Ekologičtí" aktivisté ji často kritizují, ale právě jí vděčí ministerstvo životního prostředí za to, že se nám podařilo překročit hranici tří procent výroby elektřiny v obnovitelných zdrojích. Vedle výroby ve vodních elektrárnách k tomu přispěl i fakt, že ČEZ spálil, v kombinaci s uhlím, ve svých klasických zdrojích 150 tisíc tun biomasy. Optimisté z řad odborníků odhadují, že maximum v podmínkách České republiky je šest procent podílu výroby v obnovitelných zdrojích. Ať se nám to líbí nebo ne, stát se nemůže ve svých energetických koncepcích opírat o zdroje s tak nízkým potenciálem. Dodávky elektřiny musí pokrýt rostoucí poptávku a být stabilní a to voda nebo vítr zajistit nemohou. Klíčovou roli budou proto i nadále u nás hrát uhlí a jádro, protože ty dokážou dodávat elektřinu prakticky nepřetržitě a bez výkonových výkyvů.

Voda, vítr nebo slunce jsou výborné vzhledem ke svému malému vlivu na životní prostředí a nevyčerpatelnosti zdrojů, ale je zásadním omylem "ekologických" aktivistů, když se je snaží konfrontovat s jádrem nebo uhlím. Je to stejně naivní, jako chtít nahradit kamionovou dopravu koloběžkami. Výroba společnosti ČEZ je postavena především na uhlí a jádru, provozuje samozřejmě i vodní elektrárny a spaluje biomasu. Méně už se ví, že úspěšně provozuje sluneční elektrárnu a snaží se investovat do větrníků. Na tomto příkladu by se měli zelení poučit, jak se dělá energetický mix.

Autor je člen výboru České nukleární společnosti
www.csvts.cz/cns