Betelgeuse slábne! Pro čtenáře, které předchozí dvě slova neuvedla v pohotovost, vysvětlím, že jde o jednu z nejjasnějších a nejslavnějších hvězd na obloze. Najdeme ji v levém rameni lovce Oriona, nesporně nejnápadnějšího souhvězdí na obloze. I sama Betelgeuse je nápadná oranžovou barvou. Také je to úplně první hvězda, samozřejmě s výjimkou Slunce, kterou se podařilo zobrazit jako kotouček a na jejím povrchu najít tmavé skvrny. Historickou fotografii pořídil Hubbleův teleskop v březnu 1995. Podařilo se to díky tomu, že Betelgeuse, jejíž světlo musí letět 640 roků, aby se dostalo až k nám, je opravdu velká hvězda. Na průměr téměř devětsetkrát větší než Slunce. Kdybychom si ji nastěhovali do středu Sluneční soustavy, její atmosféra by sahala až téměř k Jupiteru. Krátce shrnuto: je to červený veleobr – hvězda na konci svého života.

Velké hvězdy jako Betelgeuse neprožívají poklidné stáří. Naopak, když se v jejich nitru začne nedostávat paliva pro jadernou fúzi, doslova v nich bouchnou saze. Z toho, co bylo původně „popelem“, se snaží slučováním těžších a těžších jader vymačkat co nejvíce energie, aby udržely na uzdě neúprosnou gravitaci.

Všechny hvězdy velké alespoň jako naše Slunce tento boj nakonec prohrají a zhroutí se do bílého trpaslíka, neutronové hvězdy, či dokonce černé díry, ale ještě předtím předvedou efektní ohňostroj. Čím větší hvězda, tím okázalejší podívaná. Veleobři skončí vzplanutím supernovy. Tisíce let před definitivní explozí se ovšem obálka takové hvězdy nafukuje a pulzuje, občas jsou oblaka plynu vymrštěna do prostoru. Teplota povrchu klesá, protože po rozedmutí obálky připadá na jednotku povrchu méně energie, a hvězda proto zrudne.

Pro všechny tyto příznaky blížící se supernovy upírají k Betelgeuse své zraky snad úplně všichni astronomové. Napětí je o to větší, že v naší Galaxii jsme supernovu pozorovatelnou pouhým okem zaznamenali naposledy v roce 1604, ještě předtím, než byl vynalezen dalekohled. Od té doby je sledujeme jen ve vzdálených galaxiích. Blízká supernova by nám dovolila detailně prozkoumat právě zmíněný „popel“ – tedy zjistit, jak vznikají těžké chemické prvky, z nichž se nakonec zrodila naše Země a na ní i život. Je to pro nás klíčová otázka.

Když začala Betelgeuse prudce slábnout, mnozí doufali, že už je to tady! Jako naprostá většina vědeckých záhad má však i tato úplně nejjednodušší vysvětlení. Pomocí Velmi velkého dalekohledu – tak se jmenuje nejvýkonnější současný astronomický teleskop umístěný v chilských Andách – se v lednu letošního roku podařilo vyfotografovat oblak plynu částečně zakrývající Betelgeuse. Prostě se mezi nás a hvězdu zřejmě právě nasouvá část materiálu, kterým si sama zaneřádila své okolí. Výbuch supernovy, na který se všichni tak netrpělivě těšíme, se tedy zatím odkládá. Ne úplně na neurčito. Jistě přijde už brzy. Jen nám současné znalosti nedovolí říci, jestli to brzy bude příští týden, za deset let anebo třeba za dvě tisíciletí.

LN, 22.2.2020